Archiv autora: vyletysokol

Víkend s krajany v curyšském CzechINu

Napsat komentář

Tento článek vyšel v časopise VZLET č. 1/2023 a byl převzat z lednového čísla časopisu Zpravodaj. Tento časopis je v redakci Tomáše Mertla vydáván pod Svazem Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Odkaz zde:  https://www.svaz-spolku.ch/zpravodaj.shtml. Autorkou článku je Anna Jagošová, šéfredaktorka časopisu Vzlet.  

            Když jsem nastupovala na doktorát na etnologii, myslela jsem, že se budu až na věky věků věnovat lidové kultuře naší republiky, chtěla jsem pokračovat v mapování slováckého verbuňku a přidat valašský odzemek. Zajímalo mě i zpracování těchto tanců folklorními soubory v zahraničí. Páni docentu na Ústavu etnologie mi ale nabídli, jestli bych se nechtěla věnovat o něco širšímu tématu, když už chci vyjet za folklorními soubory za hranice: krajanským menšinám v zahraničí. Vybrala jsem si jako cíl svého zájmu krajany ve státech, jejichž jazykem hovořím: USA a Čechy v Chicagu a k tomu Argentinu a Čechy v Buenos Aires a městě Presidencia Roque Sáenz Peña. Díky hledání krajanů v Argentině jsem se setkala s paní Hanou Hanušovou. Ta mi dala vědět o krajanské konferenci v Senátu v roce 2021 a následně mi také postoupila své místo. Už delší dobu uvažuju nad tím, jestli to byla náhoda, nebo ne, ale všechno to začalo tím, když jsem byla usazena vedle (pro mě tehdy ještě) nějaké Pavlíny Šenkýřové, krajanky žijící ve Švýcarsku…

            O Švýcarsku jako cíli svého odborného a vlastně i turistického zájmu jsem nikdy nepřemýšlela – jsem v posledních letech zvyklá cestovat hlavně sama, a především kvůli jazykové bariéře jsem měla pocit, že si ve Švýcarsku neporadím. Německy jsem se učila na základní škole, a přestože dodnes výborně znám gramatiku i slovní zásobu odpovídající první až třetí lekci učebnice Sprechen Sie Deutsch 1, na samostatné cestování natož nezávaznou konverzaci s místními je to zcela nedostačující. Francouzštinu jsem se začala učit v září 2022, po tom co jsem přestupujíc na basilejském letišti nerozuměla dvojjazyčnému hlášení němčina/francouzština. S vidinou, že s druhým románským jazykem mi pomůže ten první, který jakž takž zvládám, jsem vybrala francouzštinu. Nejenom že se mi zatím úspěšně plete se španělštinou, ale v Curychu by mi francouzština stejně zřejmě moc nepomohla…

            Bylo to taky zhruba v září, kdy jsme si o sobě s (teď už ne jen nějakou) Pavlínou Šenkýřovou zase daly vědět. A musím říct, že mě to moc potěšilo. Našly jsme čas na dvě setkání v Praze, vzájemně si pomohly s nějakými projekty, které by v budoucnu mohly udělat radost švýcarským Čechům a dovolím si tvrdit, že jsme se hlavně rády viděly. Pavlína mi už na jaře 2022 nabízela, jestli bychom chtěli i s cimbálovkou dorazit na jeden českých plesů ve Švýcarsku, což se bohužel kvůli termínové kolizi nepodařilo. O to víc mě potěšilo, že to konečně vyšlo o něco později a já mohla na Pavlínino pozvání vyrazit do Curychu na prosincové české trhy pořádané spolkem CzechIN. Vyrazila jsem v pátek 9. 12. z pražského letiště – se zpožděním: napadl první sníh a Praha byla zaskočena, ovšem předchozí stanoviště letadla, Berlín, ještě víc… Pak mě čekala cesta vlakem z Basileje do Curychu a musím říct, že mě to moc bavilo: nejen že to byla nová zkušenost a způsob zjistit, jak asi cestují místní, ale taky jsem si k mé velké radosti ověřila, že velká část obyvatel Švýcarska rozumí a mluví velmi dobře anglicky. Totéž v autobuse v Curychu. A to mě právě baví: poznat zemi nejen jako turista a odškrtat si 10 nejzajímavějších míst (i to je součástí každého výletu), ale být aspoň na chvilku aspoň trošku jako místní. To mi zprostředkovala především Pavlína – a já jí za to moc děkuju – a to tak, že jsem se na víkend stala rodinným „vetřelcem“ a zjistila, jak a co se učí děti ve švýcarských školách, jak fungují různé zákony a nařízení v rámci každodennosti (tolik nařízení ohledně času, kdy vyprat, jsem nečekala).

            Nejdůležitějším cílem výletu byly ale české trhy v Curychu. V pátek jsem zjistila, jak funguje CzechIn a jak se takové trhy připravují. Seznámila jsem se s Míšou Retteghieri, druhou polovinou duše CzechINu. Etnologický výzkum zpovzdálí se tradičně samozřejmě nekonal, protože jsem byla hned zapojena do práce. Páteční večer/noc jsme pak strávily s Pavlou střídavým mícháním deseti litrů guláše, a hlavně vyprávěním. Jak to funguje ve Švýcarsku, jak to vnímají Češi… V sobotu od rána už nás čekaly trhy. Kolem desáté jsme s Pavlínou a její malou Dorkou dorazily do CzechInu: vyfasovala jsem pokračování nad gulášem a u půl kila cibule jsem se několikrát dojala nad krajanskou vzájemností a nad tím, jak je to krásné, když se ti Češi v zahraničí tak druží. Během celého dne u stánků jsem poznala spoustu zajímavých lidí, kteří jsou Češi, nebo se české kultuře ve Švýcarsku jakkoliv věnují. Velmi milé pro mě jako sokolku bylo setkání s br. starostou Chourem. Mimochodem následně mi Facebook připomněl, že jsme se samozřejmě potkali i na podzim v Praze v Tyršově domě při pietním aktu k Památnému dni sokolstva. Kolem osmé jsme začali „balit krám“ a čekalo nás uklízení. Sobotní noc se nesla ve znamení pečení perníčků na další den pro workshop u Basileje. Zcela nekolegiálně jsem v tom Páju nechala a odpadla. Takřka celou neděli jsme se bavily perníčky a ozdobičkami: nejdřív cesta do CzechInu, kde se do kufru pakovaly krabice ozdob a třpytek, potom přesun do Reihnfeldenu za Editou z Československého spolku Domov v Basileji. Jak jsem pochopila, oba spolky vzájemně spolupracují. Odpoledne jsme strávili společně s dalšími Čechy a jejich dětmi malováním perníčků a vánočních ozdob. Část odpoledne jsem vlastně poprvé využila ke krátkému toulání švýcarským městečkem. No a v pondělí kolem druhé ranní mě Pája statečně odvezla na letiště do Basileje, abych byla na osmou doma.

            Dojmy, postřehy, zážitky v kostce: brala-li bych celý výlet jako výzkum, pak by se mi ověřila hypotéza, že česká krajanská komunita v každé zemi, kterou jsem zatím navštívila, funguje jako rodina. Osobní vklad: je krásné a pro mě zatím pořád fascinující, jak rychle taková krajanská rodina přijme nového člena – v tomto případě mě. Pak se mi ověřuje něco, co znám ze Sokola: snaha o společné ideální cesty napříč různými generacemi, napříč názory a zkušenostmi, což je mnohdy náročné. Z toho celého mi v případě Švýcarska vyvstává jedno pozitivum: snaha a chuť dělat něco pro udržení české kultury mezi krajany a povědomí o tom, odkud jsou. Ne všechny krajanské komunity, které jsem zatím viděla, mají takové možnosti (jak personální, tak především finanční), aby to fungovalo přesně tímhle způsobem – aby byl dostatek aktivních lidí i finančních prostředků pro zakládání nových spolků a aktivit vedle těch už existujících. A teď je ten správný čas: Páje a Míše přeju, aby se jim v jejich úsilí dařilo, aby se dařilo CzechINu a aby měl neustále dostatek příznivců ze strany pomocných rukou i návštěvníků různých akcí.

            Doufám, že se za Čechy do Švýcarska ještě někdy podívám, protože na víkend vyplněný českými trhy budu moc ráda vzpomínat. A do té doby si snad vzpomenu na zbytky z další lekce němčiny, nebo se prokoušu přes první francouzské věty.

Celé číslo časopisu VZLET:

https://drive.google.com/file/d/12eibZ-ljnbdoRtfzQmBFv2zBcux-arh2/view

Úspěšná republiko, buď pozdravena! Ke 30. výročí vzniku ČR

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (č. 1/2023), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D., historik, místostarosta Župy Jana Podlipného a člen Předsednictva ČOS. 

V republikánském zřízení stále ještě nežijeme ani století. Ač předchůdkyně dnešní České republiky, Československá republika, vznikla v roce 1918, protektorát tuto kontinuitu dokonale zpřetrhal. První republika trvala 20 let, druhá republika šest měsíců, třetí republika necelé tři roky, „lidově demokratická“ republika 12 let, „socialistická“ republika 29 let, „první federativní“ republika jeden měsíc a „druhá federativní“ republika dva roky. Z hlediska délky trvání i míry svobody je tedy Česká republika suverénně nejúspěšnější ze všech vyjmenovaných předchůdkyň. Je státem demokratickým, stabilním, suverénním. Respektovaným. Jde téměř o zázrak. Uvědomme si, že žádná z generací narozená u nás ve 20. století neprožila svůj život v kontinuální svobodě. Je tomu dvacet let, co velký český historik Robert Kvaček konstatoval, že v této zemi se občas obtížně potlačuje pláč. Často nad touto jeho formulací přemýšlím. Víme, že dnešní suverenita stála potoky prolité krve i potoky slz. A víme také, že národní svoboda, v poslední instanci, záleží vždy na vůli položit za ni život.

Po ruské okupaci Krymu jsem v jednom rozhovoru řekl, že to, co přichází, může být ještě temnější než temnota Třetí říše. Netajím obavy. Ani protektorát totiž zřejmě neznamenal to nejhorší. Tedy alespoň dle svatováclavského vojska v Blaníku. Po všech dějinných zkušenostech – a v této perspektivě – je tedy třeba připravit se na taktiku preventivních úderů. Potenciálního nepřítele je nutno eliminovat ještě dříve, než vyroste a zesílí. A to i za cenu omylu. Londýn a Paříž tak dlouho blahosklonně přihlížely vzrůstající moci nacistického režimu, až se jim situace vymkla z rukou. Proti Třetí říši se nakonec musel spojit celý svět. A byly chvíle, kdy osud Evropy visel na vlákénku tenčím vlasu. Netleskali jsme českým tankům dobývajícím v německých barvách Ukrajinu v roce 1941. Kdo by se však nadál, že po pouhých 80-ti letech budeme hromadně aplaudovat německým tankům v ukrajinských barvách valících se opět na východ? Tento paradox svědčící o významné nestabilitě doposud „stabilní“ Evropy je až děsivý.

V našem prostředí existuje málo hesel, která jsou neměnná a trvalá. Jedno z nich nese prezidentská standarta. Budeme-li věřit jeho obsahu, měli bychom již konečně přestat v učebnicích lhát o sametové revoluci. Jde o contradictio in adjecto. Listopad a prosinec 1989 představovaly poklidné předání moci z jednoho prostého důvodu: Reprezentanti komunistického režimu měli jistotu, že jim nebude zkřiven vlas. Jinými slovy: Šlo o politický obchod, z něhož vyšli vítězně ti připravenější. Pokud se někdo domnívá, že připravenější byla ulice cinkající klíči, pak je nutno jej vyvést z omylu. Nevyrovnali jsme se s následky režimu nacistického a nevyrovnali jsme se ani s dědictvím tzv. Vítězného února. Pro budoucí generace je to mimořádně špatný signál. Před nebezpečím nedůslednosti varoval již Viktor Dyk, který ve své básni „Země mluví“ mj. uvedl: „Třeba mne opustíš, nezahynu. Ale víš, kolik sem přijde stínů? Kolikrát pěst bude potomek zatínat a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?“ Mrazivá předpověď. Je v ní všecko – Mnichov, protektorát i normalizace. Stínů, které přišly, jsme si užili vrchovatě – a straší dodnes. Hradby Evropské unie mají rozsáhlé trhliny a vlci vyjí stále hlasitěji. Žijeme v neklidné době. Žijeme uprostřed Evropy. Žijeme v zemi, která je jejím srdcem. Je proto třeba mít neustále na paměti, že všechny státy, které povstaly z habsburské monarchie, byly v horizontu jedné generace bez výjimky okupovány (či dokonce přivtěleny) Německem a následně Sovětským svazem. Poznáním, že zradu lze čekat výhradně od spojenců, nás nesmí determinovat v uzavírání spojenectví nových. Třeba i s včerejším nejhorším nepřítelem. Evropa se mění a dynamismus dějin, zdá se, zrychluje. Historik není věštcem, nevidí do budoucnosti; může však spolehlivě konstatovat, že všechny politické režimy, které se u nás doposud vystřídaly, zanikly. Pokud si nepřejeme zánik toho současného, tj. republiky nejdemokratičtější, nejvelkorysejší a nejméně spoutané – republiky, která poskytuje dříve netušenou míru svobody a samostatnosti, pak je třeba znát nebezpečí, která jí hrozí, vyhodnotit jejich míru – a eliminovat je v zárodku. Čekat, že se diktátor umoudří, anebo že hrozba pomine sama od sebe, by bylo bláhové. To už si Evropa jednou zažila – a výsledkem byly plynové komory, miliony mrtvých a vznik bipolárního světa. Ti, kteří přijdou po nás si rozhodně zaslouží něco lepšího.

Závěrem budu citoval z knihy Josefa Čapka „Psáno do mraků“. Čapek napsal: „Vlast je zranitelná. Ano, to je. Strašně to cítíme. Ale věčná, věčná!“ Buďme tedy připraveni na nejhorší a doufejme v nejlepší. Tímto heslem se do značné míry řídilo i sokolské hnutí – a to je i jedním z důvodů, proč ve XX. století mohlo třikrát vstát z mrtvých, podobně jako naše současná demokracie.