Archiv rubriky: Vzlet

Časopis Sokolské župy Jana Podlipného

Víkend s krajany v curyšském CzechINu

Napsat komentář

Tento článek vyšel v časopise VZLET č. 1/2023 a byl převzat z lednového čísla časopisu Zpravodaj. Tento časopis je v redakci Tomáše Mertla vydáván pod Svazem Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Odkaz zde:  https://www.svaz-spolku.ch/zpravodaj.shtml. Autorkou článku je Anna Jagošová, šéfredaktorka časopisu Vzlet.  

            Když jsem nastupovala na doktorát na etnologii, myslela jsem, že se budu až na věky věků věnovat lidové kultuře naší republiky, chtěla jsem pokračovat v mapování slováckého verbuňku a přidat valašský odzemek. Zajímalo mě i zpracování těchto tanců folklorními soubory v zahraničí. Páni docentu na Ústavu etnologie mi ale nabídli, jestli bych se nechtěla věnovat o něco širšímu tématu, když už chci vyjet za folklorními soubory za hranice: krajanským menšinám v zahraničí. Vybrala jsem si jako cíl svého zájmu krajany ve státech, jejichž jazykem hovořím: USA a Čechy v Chicagu a k tomu Argentinu a Čechy v Buenos Aires a městě Presidencia Roque Sáenz Peña. Díky hledání krajanů v Argentině jsem se setkala s paní Hanou Hanušovou. Ta mi dala vědět o krajanské konferenci v Senátu v roce 2021 a následně mi také postoupila své místo. Už delší dobu uvažuju nad tím, jestli to byla náhoda, nebo ne, ale všechno to začalo tím, když jsem byla usazena vedle (pro mě tehdy ještě) nějaké Pavlíny Šenkýřové, krajanky žijící ve Švýcarsku…

            O Švýcarsku jako cíli svého odborného a vlastně i turistického zájmu jsem nikdy nepřemýšlela – jsem v posledních letech zvyklá cestovat hlavně sama, a především kvůli jazykové bariéře jsem měla pocit, že si ve Švýcarsku neporadím. Německy jsem se učila na základní škole, a přestože dodnes výborně znám gramatiku i slovní zásobu odpovídající první až třetí lekci učebnice Sprechen Sie Deutsch 1, na samostatné cestování natož nezávaznou konverzaci s místními je to zcela nedostačující. Francouzštinu jsem se začala učit v září 2022, po tom co jsem přestupujíc na basilejském letišti nerozuměla dvojjazyčnému hlášení němčina/francouzština. S vidinou, že s druhým románským jazykem mi pomůže ten první, který jakž takž zvládám, jsem vybrala francouzštinu. Nejenom že se mi zatím úspěšně plete se španělštinou, ale v Curychu by mi francouzština stejně zřejmě moc nepomohla…

            Bylo to taky zhruba v září, kdy jsme si o sobě s (teď už ne jen nějakou) Pavlínou Šenkýřovou zase daly vědět. A musím říct, že mě to moc potěšilo. Našly jsme čas na dvě setkání v Praze, vzájemně si pomohly s nějakými projekty, které by v budoucnu mohly udělat radost švýcarským Čechům a dovolím si tvrdit, že jsme se hlavně rády viděly. Pavlína mi už na jaře 2022 nabízela, jestli bychom chtěli i s cimbálovkou dorazit na jeden českých plesů ve Švýcarsku, což se bohužel kvůli termínové kolizi nepodařilo. O to víc mě potěšilo, že to konečně vyšlo o něco později a já mohla na Pavlínino pozvání vyrazit do Curychu na prosincové české trhy pořádané spolkem CzechIN. Vyrazila jsem v pátek 9. 12. z pražského letiště – se zpožděním: napadl první sníh a Praha byla zaskočena, ovšem předchozí stanoviště letadla, Berlín, ještě víc… Pak mě čekala cesta vlakem z Basileje do Curychu a musím říct, že mě to moc bavilo: nejen že to byla nová zkušenost a způsob zjistit, jak asi cestují místní, ale taky jsem si k mé velké radosti ověřila, že velká část obyvatel Švýcarska rozumí a mluví velmi dobře anglicky. Totéž v autobuse v Curychu. A to mě právě baví: poznat zemi nejen jako turista a odškrtat si 10 nejzajímavějších míst (i to je součástí každého výletu), ale být aspoň na chvilku aspoň trošku jako místní. To mi zprostředkovala především Pavlína – a já jí za to moc děkuju – a to tak, že jsem se na víkend stala rodinným „vetřelcem“ a zjistila, jak a co se učí děti ve švýcarských školách, jak fungují různé zákony a nařízení v rámci každodennosti (tolik nařízení ohledně času, kdy vyprat, jsem nečekala).

            Nejdůležitějším cílem výletu byly ale české trhy v Curychu. V pátek jsem zjistila, jak funguje CzechIn a jak se takové trhy připravují. Seznámila jsem se s Míšou Retteghieri, druhou polovinou duše CzechINu. Etnologický výzkum zpovzdálí se tradičně samozřejmě nekonal, protože jsem byla hned zapojena do práce. Páteční večer/noc jsme pak strávily s Pavlou střídavým mícháním deseti litrů guláše, a hlavně vyprávěním. Jak to funguje ve Švýcarsku, jak to vnímají Češi… V sobotu od rána už nás čekaly trhy. Kolem desáté jsme s Pavlínou a její malou Dorkou dorazily do CzechInu: vyfasovala jsem pokračování nad gulášem a u půl kila cibule jsem se několikrát dojala nad krajanskou vzájemností a nad tím, jak je to krásné, když se ti Češi v zahraničí tak druží. Během celého dne u stánků jsem poznala spoustu zajímavých lidí, kteří jsou Češi, nebo se české kultuře ve Švýcarsku jakkoliv věnují. Velmi milé pro mě jako sokolku bylo setkání s br. starostou Chourem. Mimochodem následně mi Facebook připomněl, že jsme se samozřejmě potkali i na podzim v Praze v Tyršově domě při pietním aktu k Památnému dni sokolstva. Kolem osmé jsme začali „balit krám“ a čekalo nás uklízení. Sobotní noc se nesla ve znamení pečení perníčků na další den pro workshop u Basileje. Zcela nekolegiálně jsem v tom Páju nechala a odpadla. Takřka celou neděli jsme se bavily perníčky a ozdobičkami: nejdřív cesta do CzechInu, kde se do kufru pakovaly krabice ozdob a třpytek, potom přesun do Reihnfeldenu za Editou z Československého spolku Domov v Basileji. Jak jsem pochopila, oba spolky vzájemně spolupracují. Odpoledne jsme strávili společně s dalšími Čechy a jejich dětmi malováním perníčků a vánočních ozdob. Část odpoledne jsem vlastně poprvé využila ke krátkému toulání švýcarským městečkem. No a v pondělí kolem druhé ranní mě Pája statečně odvezla na letiště do Basileje, abych byla na osmou doma.

            Dojmy, postřehy, zážitky v kostce: brala-li bych celý výlet jako výzkum, pak by se mi ověřila hypotéza, že česká krajanská komunita v každé zemi, kterou jsem zatím navštívila, funguje jako rodina. Osobní vklad: je krásné a pro mě zatím pořád fascinující, jak rychle taková krajanská rodina přijme nového člena – v tomto případě mě. Pak se mi ověřuje něco, co znám ze Sokola: snaha o společné ideální cesty napříč různými generacemi, napříč názory a zkušenostmi, což je mnohdy náročné. Z toho celého mi v případě Švýcarska vyvstává jedno pozitivum: snaha a chuť dělat něco pro udržení české kultury mezi krajany a povědomí o tom, odkud jsou. Ne všechny krajanské komunity, které jsem zatím viděla, mají takové možnosti (jak personální, tak především finanční), aby to fungovalo přesně tímhle způsobem – aby byl dostatek aktivních lidí i finančních prostředků pro zakládání nových spolků a aktivit vedle těch už existujících. A teď je ten správný čas: Páje a Míše přeju, aby se jim v jejich úsilí dařilo, aby se dařilo CzechINu a aby měl neustále dostatek příznivců ze strany pomocných rukou i návštěvníků různých akcí.

            Doufám, že se za Čechy do Švýcarska ještě někdy podívám, protože na víkend vyplněný českými trhy budu moc ráda vzpomínat. A do té doby si snad vzpomenu na zbytky z další lekce němčiny, nebo se prokoušu přes první francouzské věty.

Celé číslo časopisu VZLET:

https://drive.google.com/file/d/12eibZ-ljnbdoRtfzQmBFv2zBcux-arh2/view

Úspěšná republiko, buď pozdravena! Ke 30. výročí vzniku ČR

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (č. 1/2023), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D., historik, místostarosta Župy Jana Podlipného a člen Předsednictva ČOS. 

V republikánském zřízení stále ještě nežijeme ani století. Ač předchůdkyně dnešní České republiky, Československá republika, vznikla v roce 1918, protektorát tuto kontinuitu dokonale zpřetrhal. První republika trvala 20 let, druhá republika šest měsíců, třetí republika necelé tři roky, „lidově demokratická“ republika 12 let, „socialistická“ republika 29 let, „první federativní“ republika jeden měsíc a „druhá federativní“ republika dva roky. Z hlediska délky trvání i míry svobody je tedy Česká republika suverénně nejúspěšnější ze všech vyjmenovaných předchůdkyň. Je státem demokratickým, stabilním, suverénním. Respektovaným. Jde téměř o zázrak. Uvědomme si, že žádná z generací narozená u nás ve 20. století neprožila svůj život v kontinuální svobodě. Je tomu dvacet let, co velký český historik Robert Kvaček konstatoval, že v této zemi se občas obtížně potlačuje pláč. Často nad touto jeho formulací přemýšlím. Víme, že dnešní suverenita stála potoky prolité krve i potoky slz. A víme také, že národní svoboda, v poslední instanci, záleží vždy na vůli položit za ni život.

Po ruské okupaci Krymu jsem v jednom rozhovoru řekl, že to, co přichází, může být ještě temnější než temnota Třetí říše. Netajím obavy. Ani protektorát totiž zřejmě neznamenal to nejhorší. Tedy alespoň dle svatováclavského vojska v Blaníku. Po všech dějinných zkušenostech – a v této perspektivě – je tedy třeba připravit se na taktiku preventivních úderů. Potenciálního nepřítele je nutno eliminovat ještě dříve, než vyroste a zesílí. A to i za cenu omylu. Londýn a Paříž tak dlouho blahosklonně přihlížely vzrůstající moci nacistického režimu, až se jim situace vymkla z rukou. Proti Třetí říši se nakonec musel spojit celý svět. A byly chvíle, kdy osud Evropy visel na vlákénku tenčím vlasu. Netleskali jsme českým tankům dobývajícím v německých barvách Ukrajinu v roce 1941. Kdo by se však nadál, že po pouhých 80-ti letech budeme hromadně aplaudovat německým tankům v ukrajinských barvách valících se opět na východ? Tento paradox svědčící o významné nestabilitě doposud „stabilní“ Evropy je až děsivý.

V našem prostředí existuje málo hesel, která jsou neměnná a trvalá. Jedno z nich nese prezidentská standarta. Budeme-li věřit jeho obsahu, měli bychom již konečně přestat v učebnicích lhát o sametové revoluci. Jde o contradictio in adjecto. Listopad a prosinec 1989 představovaly poklidné předání moci z jednoho prostého důvodu: Reprezentanti komunistického režimu měli jistotu, že jim nebude zkřiven vlas. Jinými slovy: Šlo o politický obchod, z něhož vyšli vítězně ti připravenější. Pokud se někdo domnívá, že připravenější byla ulice cinkající klíči, pak je nutno jej vyvést z omylu. Nevyrovnali jsme se s následky režimu nacistického a nevyrovnali jsme se ani s dědictvím tzv. Vítězného února. Pro budoucí generace je to mimořádně špatný signál. Před nebezpečím nedůslednosti varoval již Viktor Dyk, který ve své básni „Země mluví“ mj. uvedl: „Třeba mne opustíš, nezahynu. Ale víš, kolik sem přijde stínů? Kolikrát pěst bude potomek zatínat a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?“ Mrazivá předpověď. Je v ní všecko – Mnichov, protektorát i normalizace. Stínů, které přišly, jsme si užili vrchovatě – a straší dodnes. Hradby Evropské unie mají rozsáhlé trhliny a vlci vyjí stále hlasitěji. Žijeme v neklidné době. Žijeme uprostřed Evropy. Žijeme v zemi, která je jejím srdcem. Je proto třeba mít neustále na paměti, že všechny státy, které povstaly z habsburské monarchie, byly v horizontu jedné generace bez výjimky okupovány (či dokonce přivtěleny) Německem a následně Sovětským svazem. Poznáním, že zradu lze čekat výhradně od spojenců, nás nesmí determinovat v uzavírání spojenectví nových. Třeba i s včerejším nejhorším nepřítelem. Evropa se mění a dynamismus dějin, zdá se, zrychluje. Historik není věštcem, nevidí do budoucnosti; může však spolehlivě konstatovat, že všechny politické režimy, které se u nás doposud vystřídaly, zanikly. Pokud si nepřejeme zánik toho současného, tj. republiky nejdemokratičtější, nejvelkorysejší a nejméně spoutané – republiky, která poskytuje dříve netušenou míru svobody a samostatnosti, pak je třeba znát nebezpečí, která jí hrozí, vyhodnotit jejich míru – a eliminovat je v zárodku. Čekat, že se diktátor umoudří, anebo že hrozba pomine sama od sebe, by bylo bláhové. To už si Evropa jednou zažila – a výsledkem byly plynové komory, miliony mrtvých a vznik bipolárního světa. Ti, kteří přijdou po nás si rozhodně zaslouží něco lepšího.

Závěrem budu citoval z knihy Josefa Čapka „Psáno do mraků“. Čapek napsal: „Vlast je zranitelná. Ano, to je. Strašně to cítíme. Ale věčná, věčná!“ Buďme tedy připraveni na nejhorší a doufejme v nejlepší. Tímto heslem se do značné míry řídilo i sokolské hnutí – a to je i jedním z důvodů, proč ve XX. století mohlo třikrát vstát z mrtvých, podobně jako naše současná demokracie. 

28. říjen

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je filosofka Anna Hogenová

28. října 1918 byl založen stát československý, je to den státního svátku. Málokdo si dnes uvědomí, že nás svět vzal vážně především proto, že šedesát tisíc Čechoslováků, legionářů projíždělo skrz celou Sibiř až do Vladivostoku, odkud se pak vraceli domů, někteří přes jih, další pak přes sever.

Byli to neocenitelní jedinci. Kdyby Rakousko-Uhersko vyhrálo první světovou válku, byli by všichni přišli před vojenský soud a šibenice by je jistě neminula. Byli to vojáci, kteří osvědčili většinou nejen u Zborova, ale i v jiných bojích na Sibiři s rudými neocenitelnou odvahou a lidskou čistotou. Říkali si bratře a pokud byl volný čas, cvičili, jak byli zvyklí, z českého Sokola z nesčetných sokoloven na vsích v malých i velkých městech. Tehdy se ještě rozumělo slovu vlast.

Je mi smutno a trochu se stydím za ty dnešní jedince, kteří se snaží být „in“ a vůbec jim nevadí, že nikdo z nich neví, co to znamená! Viděli jsme fotografie, na kterých cvičí legionáři u jezera Baj kal na Sibiři a připomínají si tak pražský slet sokolů.

Masaryk nám říkával často: „Má-li se náš stát zachovat, musejí se ideje, jež byly při jeho zrodu 28. října 1918, znovu zrodit v našich duších.“ Nestačí jen připomínka několika slovy v úvodu večerních televizních zpráv. Znovu musíme prožít naprosto bytostně a opravdově hrdost těch, kteří přežili první válku a letitou cestu ve vlaku přes Sibiř za neustálých bojů.

V životě nejde jen o peníze, je tu něco důležitějšího! Duše člověka musí být kultivovaná, a to je možné jen s tělem současně. To byli naši sokolové, žili z této Ideje české státnosti a milovali ji. Dokázali to i v boji proti okupantům ve druhé světové válce. Nestydí se trochu ti, co hledají v životě jen užívání si a mají pocit, že na to mají nárok!? Už není možné poslouchat zprávy, protože tam se stále mluví jen o tom, o kolik peněz kvůli koronavirové krizi lidé přišli. Je to někdy až téměř nechutné. Kde jsou ideály?

Nezapomeňme, že za tento ideál zemřely tisíce a tisíce lidí! Byla jejich smrt zbytečná?

Metternichové a české dějiny

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Jana Seemanová.

V posledním roce jsem navštívila dva památkové areály ve vlastnictví České republiky – zámek Kynžvart a bývalý klášter Plasy. Obě památky jsou velmi zajímavé z historického hlediska a obklopuje je krásná příroda. Určitě stojí za návštěvu. Jsou ve správě Národního památkového ústavu a mají ještě jedno společné – byly do roku 1945 ve vlastnictví rodu Metternichů.

Zámek Kynžvart

Renesanční zámek Kynžvart postavili koncem 16. století páni z Cedvic. Za účast jeho majitele Kryštofa Jindřicha ve stavovském povstání v roce 1620 byl po bitvě na Bílé hoře majetek Cedvicům zabaven. Konfiskát získal v roce 1630 rod rakouskému císaři loajální – Metternichové. Ti jej přestavěli v klasicistním stylu, jak jej známe dnes. V březnu 2020 byl Evropskou komisí zařazen do seznamu významných památek oceněných značkou Evropské dědictví jako místo celoevropsky důležitých diplomatických setkání z dob, kdy byl jeho vlastníkem rakouský kancléř Klemens Václav Metternich. Tomuto nejznámějšímu majiteli jsou věnovány oba návštěvnické okruhy zámku – Muzeum a kabinet kuriozit (zejm. sbírky předmětů ze sbírek, které sestavil kancléř Metternich) a Zámecké interiéry Metternichů. Zámek vyzdvihuje a popularizuje osobnost Metternicha a jeho rod nejen na prohlídkách zámku, ale také prostřednictvím mnoha akcí. Zámek je opravený.

Klášter Plasy

Klášter Plasy je bývalý cisterciácký klášter, který byl založen roku 1144 českým knížetem a druhým českým králem (nedědičným) Vladislavem II. Dnešní podoba areálu, který tvoří soubor budov, je barokní a podíleli se na ní významní architekti např. Mathey, Santini a Dientzenhofer. Stavebně zajímavé a unikátní jsou dubové základy konventu konzervované pod hladinou řeky Střely. Klášter byl zrušen za Josefa II. roku 1785. V 19. století objekt jako svou další rezidenci zakoupil kancléř Metternich. Nedaleko kláštera se nachází hrobka rodu Metternichů. V klášteře je možné projít až čtyři prohlídkové okruhy: Konvent – hlavní prohlídkový okruh je věnován historickému vývoji kláštera, Hodinová věž, Galerie Stretti a Vodní systém.  Objekt je neopravený, probíhá rekonstrukce. Do budoucna se počítá s tím, že v jedné části, která sloužila kancléři Metternichovi jako rezidence, bude prohlídka věnována překvapivě opět jemu.

Komentované prohlídky

Na obou objektech mě provázely mladé průvodkyně. Jejich vyprávění bylo předneseno  zajímavě, avšak výklad měl být více zaměřený na kontext spojený s českými národními dějinami. Na zámku Kynžvart se mohla část expozice věnovat Bílé hoře a vzniku nové pobělohorské elity, jejíž součástí byli právě Metternichové. Potomci Cedviců ještě ve světě žijí a jistě by bylo zajímavé zmapovat jejich osudy v exilu. Rod Metternichů v roce 1992 vymřel. Osobnost kancléře Metternicha byla představena především jako velká postava evropské diplomacie, avšak chyběla souvislost jeho osobnosti s českým národním obrozením. Na zámku v Plasech by bylo příhodné doplnit více informací o vzniku kláštera zejména ve spojení s osobností krále Vladislava II. a uvést důvody zrušení kláštera Josefem II. a kdo a za jakých podmínek si mohl konfiskáty koupit.

Benešovy dekrety

Komentář průvodců na hradech, zámcích a klášterech se jistě také podílí na formování přístupu návštěvníků k českým dějinám a tím i k České republice. Z tohoto pohledu je velkou chybou výkladu, že na obou objektech pouhou zmínkou bylo odbyto, že Metternichům byl majetek zabaven na základě Benešových dekretů. Seznamovat veřejnost se souvislostmi v českých dějinách je důležité, proto by podrobnější komentář o smyslu a účelu Benešových dekretů by byl vhodný. Takto mohl návštěvník odcházet se zdáním, že Metternichové byl skvělý úspěšný rod a že zabavení majetku mohlo být nespravedlivé. Zvlášť, když leták z Plas, na kterém se Národní památkový ústav podílí, zmiňuje zavádějícím způsobem „nucené vyhnání z Čech“.  

Majetek byl konfiskován na základě dekretu č. 108/1945 Sb. Jednalo se „o majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví mj. osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem…“  Jinými slovy majetek by Metternichům nebyl konfiskován, pokud by se přihlásili k Československé národnosti nebo by např. pomáhali Sokolům v odboji proti Němcům. Dekret presidenta Beneše dodatečně schválilo Prozatímní národní shromáždění v roce 1946 se sílou ústavního zákona.

Závěrem

Nabízí se otázka, zda dochází v českých zemích k postupné změně pohledu na české dějiny nebo dokonce Českou republiku? Do Pantheonu Národního muzea se nám po sto letech vrátily sochy Františka Josefa II. s manželkou, na Staroměstské náměstí Mariánský sloup, plánuje se obnova Radeckého památníku na Malostranském náměstí. …to je jen několik dalších příkladů kromě stoupající popularizace Metternicha prostřednictvím památek ve vlastnictví České republiky. Odpověď není jednoduchá, ale sokolové by měli nad tím přemýšlet…

120 let Tělocvičné jednoty Sokol Prosek

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Otakar Mach.

Prosek byla malá vesnice severovýchodně od Prahy, k níž byla připojena 1. ledna 1922. Jako v každé malé vesnici se společenský život projevoval jen návštěvou kostela a hostince, ve kterém se občané bavili hrou v karty. Za zábavou a jinými společenskými činnostmi chodili ponejvíce do Libně a do Vysočan. V Libni byla založena sokolská jednota v roce 1884, ve Vysočanech v roce 1889.

Prosecký občan František Pokorný, malíř pokojů, byl v těchto jednotách cvičitelem. Napadlo ho, že když se na Proseku založí sokolská jednota, oživne společenský život v obci, zvýší se kulturní úroveň obyvatel a zlepší se jejich zdravotní stav. Domluvili se s učitelem Jaroslavem Velinským a řezníkem Tomášem Jandovským, v té době starostou Proseka, na založení sokolské jednoty. Obcházeli prosecké spoluobčany a seznamovali je se svým úmyslem. Podařilo se jim přesvědčit 30 občanů, aby přišli na valnou hromadu.

Na první schůzi 17. listopadu 1901 připravili program první valné hromady. Ta se konala v hostinci pana Aloise Malého č.p. 2 dne 8. listopadu 1901 a na ní byla ustavena Tělocvičná jednota Sokol Prosek. Do nové jednoty se přihlásilo 46 členů. Na valné hromadě se také zúčastnilo dosti bratří z Libně a z Vysočan. Prvním starostou byl zvolen Tomáš Jandovský, řezník, místostarostou Josef Kánský, tovární mistr, jednatelem Jaroslav Velinský, učitel, pokladníkem Karel Srp, hostinský, Antonín Nejdl správcem domu, Jaroslav Miňovský správcem nářadí, František Pospíšil náčelníkem.

Za místnost ku cvičení zvolen velký sál hostince pana Malého a uzavřena s majitelem náležitá smlouva v příčině propůjčení, čištění, osvětlování a vytápění místnosti Alois Malý, pozdější starosta Proseka, byl od počátku členem Sokola, takže také bratr. První cvičení mužů bylo 2. ledna 1902 za účasti 13 cvičenců. Cvičení žáků a dorostenců bylo zahájeno v únoru 1902. Nářadí bylo zapůjčeno z Libně a z Vysočan. Byl uspořádán kurs a na něm prakticky probráno Tyršovo tělocvičné názvosloví k prostným a pořadovým. Kurs vedl náčelník bratr Pospíšil.

Počítalo se se stavbou sokolovny, proto byl otevřen stavební fond u Karlínské spořitelny. Byla založena knihovna, přístupná veřejnosti. Ta se časem rozrostla na několik set svazků. Pořádaly se výlety na památná místa a přednášky u významných dat a o velkých postavách našich dějin. V jednotě se pravidelně cvičilo. Členové se účastnili veřejných cvičení a závodů v jiných jednotách a na sletu v roce 1905. V roce 1907 byl založen ženský odbor, žen bylo 36. (Pro srovnání mužů bylo 80.). V roce 1908 se konaly první šibřinky, úspěch byl veliký. V témž roce bylo určeno (župou) uspořádat na Proseku okrskové cvičení. To proběhlo 21.června na velkém prostranství v cihelně č.p. 60. Bylo vyhodnoceno jako jedno z nejlepších v Župě Barákově. Jednota získala hojně nových členů a hmotný výtěžek umožnil jednotě rozmnožit cvičební nářadí. Dramatický odbor byl založen v roce 1911.

V mobilizaci roku 1914 narukovalo 20 bratří, do konce roku dalších 10. Mezi nimi byli všichni cvičitelé. Zbývající členové chodili cvičit do Vysočan.  Žactvo a dorost přestalo cvičit. Vůbec Dalších 6 mužů, mezi nimi náčelník Bloudek, odešlo do války v roce 1915. Necvičilo se, ani se nekonaly nějaké zábavy nebo jiné podniky. Další 3 bratři odešli na vojnu v roce 1916. Valná hromada se ten rok nekonala a ani v dalších letech. Rozpuštění ČOS působilo na jednotu drtivě. C. k. policie provedla tři prohlídky u zbylých členů výboru a v knihovně. Nic nenašli, bratři vše dobře ukryli.

Na Proseku nalezl převrat 28. října 1918 nadšený ohlas. Obec byla okrášlena prapory v národních barvách, kdekdo ozdobil svůj šat slovanskou trikolórou a na všech lidech byla vidět radost, že je konec válečných útrap a že nastanou lepší časy. Na výzvu ČOS se přihlásili členové jednoty do Národní stráže, dostali 12 pušek. Hlídali na dráze, na mostech a sklady potravin. Po vpádu Maďarů na Slovensko v roce 1919 byla na Slovensko vyslána Sokolská brigáda, v ní bylo pět proseckých sokolů. V první světové válce padlo 6 našich členů, 4 se vrátili jako ruští legionáři.

Pomalu se vše vracelo zaběhaných kolejí. Na první schůzi 1. listopadu 1918 bylo přítomno 10 členů výboru a 7 členů. Přicházeli další zájemci o cvičení, a tak koncem roku 1919 měla jednota 41 mužů, 8 žen, 14 dorostenců, 20 dorostenek, 28 žáků a 32 žákyň. Místní školní rada byla požádána, aby umožnila členům jednoty cvičit ve školní tělocvičně. Žádost byla kladně vyřízena, a tak se sokolské cvičení v dubnu 1919 přestěhovalo z hostince do nové školy. Bylo to jen k prospěchu v dalším životě jednoty. V jednotě se pravidelně cvičilo, pořádaly se dětské besídky, akademie a různé závody.  Společenská činnost se neomezila jen na šibřinky, konaly se výlety, přednášky, knihovna nabízela knihy všem občanům. Pěstovaly se styky se sousedními jednotami jak účastí na jejich sportovních podnicích, tak i na společenské činnosti. V roce 1926 bylo v Tělocvičné jednotě Sokol Prosek 124 mužů a 39 žen. Mezi nimi manželé Josef a Krista Kučerovi, můj strýček s tetičkou. Jednota se zúčastnila všech Všesokolských sletů, které byly od roku 1902 do roku 1926 pořádány. Nyní si dovolím obrátit se na čtenáře, zda by věděli, kterého roku, který slet byl, na kterém cvičišti slet probíhal a které sletové cvičiště bylo vybudováno za 8 měsíců, výkopové práce byly zahájeny v listopadu a v červenci příštího roku už probíhala na ploše sletová vystoupení.

Tady končí Památník Sokola proseckého, vydaný u příležitosti 25letého výročí trvání jednoty, ze kterého jsem čerpal informace k napsání tohoto článku. Byl jsem překvapen, jak bohatým sokolským životem procházeli naši rodiče, prarodiče, a další předkové. Na další pokračování chybí prameny. Někdo si naši kroniku vypůjčil, asi „v dobré víře“, že mu patří. Kdybyste se náhodou Kronice Sokola Prosek něco dozvěděli, prosíme o zprávu.

Děkuji a končím se sokolský pozdravem nazdar!

Generál Hugo Vojta – 80. výročí popravy vojenského velitele Sokola

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Jan B. Uhlíř.

V září roku 1941 byl z protektorátu odvolán říšský protektor Konstantin von Neurath, kterého jako „zastupující říšský protektor“ nahradil šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, třetí muž Třetí říše Reinhard Heydrich. Do Prahy přiletěl dne 27. září a ve stejný den nechal zatknout předsedu protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše. O den později vyhlásil civilní výjimečný stav, na jehož základě byli v jízdárně pražských ruzyňských kasáren kolem 21. hodiny zastřeleni čelní představitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa – její první vrchní velitel, gen. Josef Bílý a vojenský velitel Sokola v rámci jejího ústředního vedení, gen. Hugo Vojta.

Dne 3. října byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti gen. Eliáš. Heydrich se tedy do dějin protektorátu ihned zapsal jako likvidátor špiček domácího vojenského odboje. Eliáš i Vojta byli – shodou okolností – oba členy vinohradské sokolské jednoty. Málokdo, s výjimkou několika historiků dnes tuší, že poprava prvních generálů bývalé branné moci Republiky československé vzbudila v kruzích naší londýnské emigrace hněv, jehož výsledek představovala operace Anthropoid a úspěšná Heydrichova likvidace. Naplnilo se tak starozákonní heslo „oko za oko – zub za zub“.

Hugo Vojta (1885–1941) se narodil v Táboře. Absolvoval reálku v Českých Budějovicích a zapsal se na Českou vysokou školu technickou. Studium však neukončil, a proto byl vzápětí odveden. Vojenskou prezenční službu završil v roce 1907, poté, až do vypuknutí I. světové války, pracoval v úřednických funkcích. Mobilizován byl současně s vypuknutím válečného stavu. Po absolvování důstojnické školy působil jako velitel dělostřelecké baterie na italské frontě. Na počátku roku 1916 byl převelen na ruskou frontu a zde se v červnu téhož roku nechal zajmout. Již v srpnu se hlásil do československých legií, avšak v zajateckém táboře v Carycinu byl nucen strávit celý rok. Po nástupu k čs. vojsku byl ihned vyslán do důstojnického kurzu, po jehož absolvování nastoupil k dělostřelectvu. Od prosince 1917 do dubna 1920 působil v nejrůznějších velitelských funkcích, naposledy jako velitel 2. čs. těžkého samostatného dělostřeleckého divizionu. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti podplukovníka.

Až do zániku republiky sloužil Hugo Vojta v řadě velitelských i štábních funkcí v Čechách, na Moravě i na Slovensku a současně absolvoval řadu nezbytných vzdělávacích kurzů. Na generála byl povýšen již v roce 1923 a od roku 1930 působil nepřetržitě jako velitel dělostřelectva Zemského vojenského velitelství v Bratislavě. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska a okupaci českých zemí odejel do Prahy, kde se ihned zapojil do budování struktur Obrany národa. Vybudoval její zemské velitelství Čechy a stal se jeho prvním velitelem. Na podzim roku 1939 byl jmenován vojenským velitelem Sokola v rámci Ústředního vedení Obrany národa a v této funkci vykonal dodnes nedoceněnou práci v podobě úzkého napojení České obce sokolské, resp. Obce sokolské v odboji na strukturu Obrany národa. V prosinci 1939 sice unikl velké zatýkací vlně gestapa, která významně zasáhla právě Obranu národa, avšak ne nadlouho. Zatčen byl v únoru následujícího roku. Poslední měsíce života strávil za mřížemi pankrácké věznice, odkud byl pravidelně převážen k výslechům do řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Stejně jako většina jeho přátel z odboje, kteří prošli frontou, nepovažoval oběť vlastního života ve prospěch obnovení Československé republiky v předmnichovských hranicích, za nic mimořádného. Vojenskou přísahu naplnil do posledního písmene; padl jako voják na frontě s hrdým vědomím splněné povinnosti k národu i vlasti.

Vinohradský Sokol, věren tradici, na své hrdiny nezapomíná. Ve vstupní hale sokolovny jsou dnes generálové Hugo Vojta a Alois Eliáš důstojně připomenuti na pamětních deskách. Oba spoluzakládali Obranu národa; ke stejnému cíli ostatně vždy směřoval a směřuje i Sokol.

Ludvík Očenášek

Napsat komentář

Článek vyšel v časopisu VZLET (1/2021).

Při vzpomínce na Augustina Očenáška nelze opomenout alespoň zmínkou jeho bratra, Ludvíka Očenáška (4. 8. 1872 – 10. 8. 1949). Podrobně se životem tohoto konstruktéra, vynálezce, vlastence a také Sokola zabýval kronikář obce Břasy, David A. Cajthaml. Z jeho článků budeme vycházet. Ludvík po vystudování průmyslové školy založil roku 1898 mechanickou dílnu. Zde zkonstruoval a postavil největší letadlo v Rakousku-Uhersku, které bylo ovšem během prvního letu zcela zničeno. Zachován byl pouze motor, který L. Očenášek věnoval letci Evženu Čihákovi, bratranci Jana Kašpara.

Během první světové války se Očenášek aktivně zapojil do odboje nejlépe, jak uměl – konstruováním nové a vylepšováním současné techniky. Zřídil několik sokolských lazaretů, kde provozoval rentgenovou laboratoř. V roce 1915 ve své nuselské dílně vedle množství motorů připravil také plány pro konstrukci raketového torpéda. Tyto plány předal tajně francouzské rozvědce. Po celou dobu války byl součástí odboje jako špion a odposlouchával telefonní hovory rakouské armády. Díky nim také v roce 1918 objevil tajnou telefonní linku, která spojovala Vídeň a Berlín. Informace předal odbojové organizaci Maffie. Za první republiky, v roce 1930, nad Nuselským údolím vypustil osm raket do výšky dvou kilometrů – jednalo se o jedny z prvních veřejných raketových pokusů.

Těsně před vypuknutím druhé světové války byl díky Ludvíku Očenáškovi ozvučen Strahovský stadion pro X. všesokolský slet. Druhou světovou válku prožil v anonymitě. Vyvinul vlastní protitankovou střelu, ale její plány zaslané londýnské exilové vládě se cestou ztratily. Byl jedním z aktivních účastníků pražského povstání v roce 1945. O dva roky později mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž vzor 1939. Zemřel o deset let později, v roce 1949.

Ludvík Očenášek má svou naučnou stezku v obci Dolní Bělá, jeho vynálezy jsou vystaveny v Národním technickém muzeu v Praze. Setkáte se s ním také, pokud zavítáte do Muzea letectví a kosmonautiky (National Air and Space Museum) ve Washingtonu D. C. nebo v Alagomordu v Novém Mexiku.

15. 1. 2021 – 150 let od narození významného činovníka naší župy, br. A. Očenáška

Napsat komentář

Článek byl publikován v časopisu VZLET (1/2021). Převzato z časopisu Vzlet č. 2 z roku 1941.

15. 1. 2021 uplynulo 150 let od narození významného činovníka naší župy, bratra Augustina Očenáška. Narodil se 15. ledna 1871 a zemřel 24. září 1942. Byl to český tělovýchovný pracovník, zakladatel sokolské rytmiky. Vycházel z Dalcrozova tělocvičného systému.

Na jaře roku 1890 vstoupil do Sokola v Záluží. Na podzim roku 1892 přestoupil ze Sokola Smíchov do Sokola Žižkov. Mezi léty 1896 až 1900 byl náčelníkem sokola Žižkov. V letech 1897–1900 byl náčelníkem v župě Středočeské II. okrsku (Žižkov, Záběhlice, Hostivař, Uhříněves, Nedvězí, Říčany, Mnichovice) a současně místonáčelníkem župy. Náčelníkem župy byl tehdy br. Rudolf Bílek. V letech 1910–1913 a 1919–1928 zastával funkci župního náčelníka.

Do prvého období spadá župní slet na Královských Vinohradech, župní závody 1911, VI. slet všesokolský 1912 se samostatným vystoupením župy o jedné z předsletových nedělí jako náhrady za zakázané cvičení žactva středoškolského. Muži tehdy vystoupili s kládami, ženy s kroužky a mimo to bylo přidáno první provedení sletové scény Marathón. Cvičením s kládami také zakončila župa s úspěchem VI. slet.

Do druhého období Očenáškova náčelnictví spadá župní slet 1924 na vrchu Žižkově na oslavu 500. výročí smrti Jana Žižky. Potom VII. a VIII. slet všesokolský se všestrannou podporou (zvláště žen) sletové scény „Kde domov můj“, zavedením štafetového běhu celým územím župy s vlajkou a vloženým silničního závodního běhu štafetového mužů i žen na 1800 m (desetičlenná okrsková družstva). V tomto období byly také realizovány zájezdy na Slovensko 1921 a 1928. Pro churavost a věk (57) odstoupil A. Očenášek na jaře 1928, aby mohl do čela župy vstoupit muž v plné síle, bývalý slavný mezinárodní závodník, br. Svatopluk Svoboda, dosavadní župní místonáčelník.

Oldřich Uhlyarik: Župní náčelník – Augustin Očenášek.

Vzpomíná-li naše župa význačnějším způsobem životního jubilea bratra Augustina Očenáška, vzpomíná svého nezapomenutelného župního náčelníka. Uveřejněný seznam prací obeznámí nás s rozsahem a hloubkou vykonané a dosud konané práce. To jest dar nám všem k dobru naší činnosti sloužící.

Činnost bratra Očenáška v župě zanechala světlou stopu. Vliv jeho činnosti na župu byl dvojí: vnější (vyplývající z rozsáhlé činnosti úřední a ve složce vyšší) a vnitřní (z činnosti župního náčelníka). Z činnosti bratra Očenáška čerpalo celé sokolstvo a naše župa dvojnásob. Velký počet činovníků i činovnic rostl pod jeho přímým vlivem. Stále se dosud setkáváme s jeho osobním vlivem v mnohých jednotách, jejichž činovníkům jest vzorem.

Bratr Očenášek se nenechal unášet dobou a jejími myšlenkovými proudy, byl za všech okolností svůj – předcházel dobu, a tak vytvářel hodnoty trvalé. Z tělocvičné tvorby pro různá vystoupení župy těžíme v tělocvičně ideově i po jejich skončení ještě dnes, zařaďujíce jednotlivosti do cviků závodních i do pravidelných cvičebních hodin. Župní školy řízené bratrem Očenáškem i v době, když již ze své vůle nebyl župním náčelníkem, měly největší úspěchy. Rozestavný běh kolem župy založený bratrem Očenáškem a k němu přidružený závod okrskových družstev mužů a žen o župní vlajku opakujeme každoročně na závodní dráze. Je povznášejícím podnikem stálého trvání. Proto župní náčelnictva předkládají návrh, aby tento závod nesl pro vždy jméno Očenáškovo.

Spolupráce s bratrem Očenáškem byla vždy radostná. Mnohé schůze župního náčelnictva byly nám školou a poučením. Osobní záležitosti dovedl řešiti jedinečným způsobem, mnohdy jedinou, přímo klasickou větou. Bratr Očenášek spolupracuje se župním náčelnictvem jako jeho čestný člen stále. Před rokem po přání župního náčelnictva vypracoval návrh na nový způsob zkoušení při zkouškách pomahatelských. Nebyl by to bratr Očenášek, aby nešel do hloubky a nepřinesl něco jímavého. Uskutečnění návrhu si ještě vyžádá určité doby. Na svou činnost v župě bratr Očenášek velmi rád vzpomíná a označuje ji za práci, kterou vykonával nejraději v prostředí bratrskou upřímností jemu nejbližším. Vzpomínáme všichni, jednoty, župy, a zvláště mnoho těch, kteří vešli v přímý styk se svým bývalým župním náčelníkem.

Řiďme se vzorem Sokola, pracujme tak obětavě, jak pracovati za své činnosti nám ukládal a bude ve všech našich jednotách dobře.

Blažena Křížová-Martínková: Bratr Očenášek a sokolské ženy

Svůj skrovný příspěvek k jubileu br. Aug. Očenáška píši s vědomím, že jiní, povolanější, řekli již bezmála vše, co má být Sokolstvu připamatováno o životě a působení Očenáškově. Ne však každý si náležitě ujasnil – nemaje namnoze ani možnosti přihlédnouti blíže k způsobu jeho součinnosti se ženami – jak mnoho znamenal bratr Očenášek pro zvýšení podílu žen na práci sokolské, jak mnoho jim poskytoval po dlouhou řadu let, a to nejen po stránce čistě tělocvičné, kde jeho přínos je nejpatrnější i pro pozorovatele vzdálenějšího. Vedle této jeho naukové činnosti je však třeba podčrtnout především takt, s nímž nechával své žákyně vedle sebe vyrůstat, jeho neskrývanou, byť tichou, radost z růstu vlastní setby, nezištnou lásku k ženskému snaženi na poli sokolském, ať v tom neb v onom pracovním oboru, jeho zanícení pro každou dobrou pracovnici. Co jsme se naučily pod jeho vedením zvlášť vděčně oceňovati, byl způsob jeho styku se ženami, který byl, je a bude vzorem styku muže Sokola s ženou Sokolicí. Tento vytrvalý učitel a nadšený spolupracovník stál vždycky tak vysoko nad lidskými slabostmi, že nebylo možno dávat jeho konání postranní, dvojí smysl. Pomáhal a rozdával nesobecky z hlubokého zdroje svého vědění se zřením k budoucnosti, nechci nikdy zůstat na výši sám: dobýval z nitra osobností druhých všechno, co by jinak nebylo vůbec objeveno, vykřesával a rozdmychával jiskry tušených jím schopností jiných jedinců a svým duchem posvěcoval, co vytěžil.

Žena byla pro Očenáška božskou tvárnou hmotou, ke které hleděl s obdivem a s neutuchajícím zápalem, kterou hnětl a bez ustání vylepšoval, ale již také chránil před každým znehodnocením. Spolupráce s Očenáškem povznášela, posilovala a vychovávala k víře, že práce pro ideu je nejenom potřebná, nýbrž také radostná.

V této víře vyrostla za Očenáška v župě Středočeské generace žen, která je mu trvale zavázána a vděčna. Pozdravujeme Vás, milý bratře Očenášku, v opravdové úctě.

Oldřich Uhlyarik byl náčelníkem Sokolské župy středočeské Jana Podlipného. V říjnu 1941 byl zatčen gestapem a odvezen do Terezína. Odtud byl v lednu 1942 odvezen do koncentračního tábora Osvětim. Roku 1945 opět vedl cvičení Sokola ve Vršovicích.

Blažena Křížová-Martínková byla župní náčelnicí (do r. 1940) a od roku 1934 členkou jednoty Královské Vinohrady. V roce 1936 pracovala náčelnictvu ČOS a v různých komisích (závodní, nářaďové, pro zkoušky zdatnosti, zkušební, branné, sletové, propagační a krojové). Roku 1945 se stala třetí místostarostkou vinohradské jednoty a o rok později třetí místostarostkou ČOS.

Květen 1945

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (3/2020), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Otakar Mach.

Na jaře 1945 bylo cítit, že se blíží konec války. V Jilemnici bylo občas slyšet dunění děl přicházející přes Krkonoše ze Slezska. V té době byla Jilemnice hraničním městem mezi Protektorátem a územím, zabraným Velkoněmeckou říší. Těžké boje v posledních dubnových dnech a blízkost osvobození podnítily povstání v Přerově. Jiskra přeskakovala dále na západ, severovýchodní Čechy vzplanuly ve čtvrtek 3. května. Na ten den si dobře pamatuji. Na domech se objevily československé prapory, lidé měli připnuté trikolory, objevily se zbraně, pečlivě ukrývané po celou dobu okupace, všude nadšení. Z lesů přicházeli partyzáni, většinou uprchlí sovětští zajatci. Lidé se vypravili k hraniční závoře, kde také byla německá posádka. Padly první výstřely, obětmi byli dva jilemničtí občané. Nebezpečí hrozilo zejména z nemocnice, která byla obsazena Němci. Na radnici se ustanovil Národní výbor. Tam byli také naši občané – důstojníci v uniformách československé armády. Ti byli pověřeni vyjednáváním s velitelem německých ozbrojených sil v nemocnici.

Během těchto událostí, které byly plné nejistoty, přišla sobota 5. května. Byl chladný deštivý den, tak jako ty další revoluční dny. Doma se objevilo rádio. Vůbec jsem nevěděl, že ho máme. Byl to na tu dobu malý přijímač, který měl kromě středních vln speciální úpravu umožňující poslech vysílačů na krátkých vlnách. Rádio jsme měli celou válku nepřihlášené. Tatínek s maminkou poslouchali Londýn, když jsem spal, Kdyby nás někdo udal, skončili bychom všichni na popravišti. Po chvilce ladění se ozvala z rádia hudba, kterou jsem ještě neslyšel. Byl to sokolský pochod Lví silou vzletem sokolím. Sokolská hudba byla za okupace zakázaná. Když zazněly její tóny, byl to signál k revoluci. Jako znělka pražského povstání burcovala celý národ. Následovalo hlášení: „Tady Československý vysílač svobodná Praha na vlně 415 metrů. Voláme o pomoc !!!“ U rádia jsme s pohnutím sledovali vývoji situace v Praze. Dovídali jsme se o průběhu bojů na barikádách, o vraždění civilistů jednotkami SS, o Vlasovcích, kteří po boku Pražanů do bojů zasáhli. Nemohli jsme uvěřit, že Američané zůstali v Plzni, že nešli Praze na pomoc. A stále nás provázela píseň Lví silou vzletem sokolím, skutečná znělka Pražského povstání. Byla to posilující píseň, dávající naději, že zvítězíme. Vždy, když tento sokolský pochod slyším, připomene mi dny Květnového povstání roku 1945… Přišlo ráno 9. května. První slunečný den po pošmourném počasí revolučních dnů. Byla to symbolická naděje míru a svobody.

V dokumentech vysílaných Českým rozhlasem k výročí 70 let skončení války se pochod Lví silou z hlášení Svobodné Prahy na vlně 415 m záhadně ztratil. Proč? Vždyť sokolové nesli na svých bedrech podstatnou část odboje. Bez jejich pomoci by akce Anthropoid skončila nezdarem. Nemalý počet sokolů položil během okupace své životy za Československou republiku.

Slovo do sokolských řad

Napsat komentář

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (3/2020), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Otakar Mach.

Jistě budete se mnou souhlasit, že znalosti našich spoluobčanů o naší minulosti, mám na mysli dějiny českého národa, jsou velice špatné. Nejlépe je to vidět na nejrůznějších znalostních soutěžích. Týká se to zejména mladé generace. Znají jména nejrůznějších kapel, zpěváků a herců, ale pokud je otázka z historie, zeměpisu, vážné hudby, je ticho. Měli bychom si uvědomovat, že znalost dějin nám umožňuje správně chápat současné události. V předúnorovém Sokole byla praxe, že po skončení cvičení pronesl cvičitel k seřazeným cvičencům krátkou řeč o historické události k tomuto dnu se vážící. Toto „vystoupení před šikem“ nebylo v obnoveném Sokole pro jeho údajnou zastaralost obnoveno. V březnu 2014 jsem se zúčastnil v Senátu semináře historiků na téma 15. březen 1939. Tam jsem si uvědomil, jak je nutné a potřebné o těchto událostech hovořit s mladou generaci.

Protože se jako cvičitel aktivně účastním cvičení RD a někdy i PD, rozhodl jsem, že před závěrečným pozdravem, když děti spolu s rodiči stojí v řadu, vždy k nim při nějakém výročí nebo události krátce promluvím. Začal jsem tehdy s událostmi okolo 15. března 1939.  Zdůraznil jsem, že události jsem prožil, byli jsme uprchlíky ze zabraného pohraničí. Témata jsem měnil podle aktuálnosti. Květnové povstání, 28 říjen 1918. Ale také Svátek matek nebo Velikonoce. Vždy se něco najde. Mohu vám říci, že vždy je naprosté ticho, všichni pozorně naslouchají. Po rozchodu mi rodiče děkují. Jsou rádi za to, co jim říkám, neboť většinou to slyší poprvé. Stačí pár vhodných vět, pár minut, žádné dlouhé projevy. Hlavně bez papíru, nečíst, ale mluvit! Sokolové se účastní oslav státních svátků nebo jiných významných veřejných akcí, delegace Sokolů kladou věnce. Vždy jako vhodná kulisa, ale nikdy nezazní, proč tam sokolové jsou, jakou sehráli sokolové roli v oněch událostech. Je veliká škoda, že nevidíte sokola nebo sokolku v kroji na tribuně s proslovem.

Před několika roky na jaře z vysočanské radnice pozvali prosecké sokoly k účasti kladení věnců k pomníku při výročí Pražského povstání 5. května. Odpověděl jsem, že se zúčastníme, a že bych byl rád, kdybych mohl promluvit o sokolském odboji. Ten byl v této oblasti velice aktivní, nesl na svých bedrech pomoc při přípravě a uskutečnění atentátu na Reinhardta Heydricha. Zdůraznil jsem, že naším okrskem procházely světové dějiny, neboť až po atentátu dosáhl prezident Beneš od spojenců odvolání jejich podpisů pod Mnichovskou dohodou.

Jsou různá výročí, jejichž události si musíme zejména my, Sokolové, připomínat. Otázka zní, ne kterých se účastnit, ale s kým. Pozorně se podívejte, kdo akci pořádá. Pokud shromáždění pořádá státní nebo místní samospráva, obvykle ve spolupráci s Československou obcí legionářskou, je vše v pořádku. Nikdy se nesmíte propůjčit k veřejnému vystoupení, které pořádá jakákoliv organizace spojená s nějakou politickou stranou, hnutím nebo neziskovkou! Budete jen anonymní krojovanou skupinou zneužitou k slávě a prospěchu pořádající organizaci. Nenechte se nikdy zlákat dělat štafáž „komukoliv“. Věnujete jim totiž nejen svojí, ale sokolskou čest. Dbejte vždy na to, aby sokolové při své účasti v krojích a s prapory byli vždy zastoupeni s řečníkem na tribuně. Nebojte se veřejně vystupovat, buďte hrdí na to, že jste sokolové. Vždyť sokolové mají lví podíl jak na vzniku Československa, tak i na jeho znovuzrození po II. světové válce. Prezident Masaryk oprávněně prohlásil: „Bez sokolů by nebylo legií, bez legií by nebylo Československo.“ Buďte na to hrdí, neboť vy jste sokolové, dědici tohoto Masarykova odkazu.

Na závěr malá připomínka. Vždy musíte mluvit bez papíru, tak nejlépe navážete kontakt s posluchači. Malé zaváhání v řeči, hledání vhodného výrazu jen přispěje k autentičnosti projevu.

V tělocvičně před „šikem“ 3–4 minuty, ne déle! Nebojte se veřejných vystoupení, tím Sokolu a sokolské myšlence nejvíce pomůžete!