Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (3/2020), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Otakar Mach.

Na jaře 1945 bylo cítit, že se blíží konec války. V Jilemnici bylo občas slyšet dunění děl přicházející přes Krkonoše ze Slezska. V té době byla Jilemnice hraničním městem mezi Protektorátem a územím, zabraným Velkoněmeckou říší. Těžké boje v posledních dubnových dnech a blízkost osvobození podnítily povstání v Přerově. Jiskra přeskakovala dále na západ, severovýchodní Čechy vzplanuly ve čtvrtek 3. května. Na ten den si dobře pamatuji. Na domech se objevily československé prapory, lidé měli připnuté trikolory, objevily se zbraně, pečlivě ukrývané po celou dobu okupace, všude nadšení. Z lesů přicházeli partyzáni, většinou uprchlí sovětští zajatci. Lidé se vypravili k hraniční závoře, kde také byla německá posádka. Padly první výstřely, obětmi byli dva jilemničtí občané. Nebezpečí hrozilo zejména z nemocnice, která byla obsazena Němci. Na radnici se ustanovil Národní výbor. Tam byli také naši občané – důstojníci v uniformách československé armády. Ti byli pověřeni vyjednáváním s velitelem německých ozbrojených sil v nemocnici.

Během těchto událostí, které byly plné nejistoty, přišla sobota 5. května. Byl chladný deštivý den, tak jako ty další revoluční dny. Doma se objevilo rádio. Vůbec jsem nevěděl, že ho máme. Byl to na tu dobu malý přijímač, který měl kromě středních vln speciální úpravu umožňující poslech vysílačů na krátkých vlnách. Rádio jsme měli celou válku nepřihlášené. Tatínek s maminkou poslouchali Londýn, když jsem spal, Kdyby nás někdo udal, skončili bychom všichni na popravišti. Po chvilce ladění se ozvala z rádia hudba, kterou jsem ještě neslyšel. Byl to sokolský pochod Lví silou vzletem sokolím. Sokolská hudba byla za okupace zakázaná. Když zazněly její tóny, byl to signál k revoluci. Jako znělka pražského povstání burcovala celý národ. Následovalo hlášení: „Tady Československý vysílač svobodná Praha na vlně 415 metrů. Voláme o pomoc !!!“ U rádia jsme s pohnutím sledovali vývoji situace v Praze. Dovídali jsme se o průběhu bojů na barikádách, o vraždění civilistů jednotkami SS, o Vlasovcích, kteří po boku Pražanů do bojů zasáhli. Nemohli jsme uvěřit, že Američané zůstali v Plzni, že nešli Praze na pomoc. A stále nás provázela píseň Lví silou vzletem sokolím, skutečná znělka Pražského povstání. Byla to posilující píseň, dávající naději, že zvítězíme. Vždy, když tento sokolský pochod slyším, připomene mi dny Květnového povstání roku 1945… Přišlo ráno 9. května. První slunečný den po pošmourném počasí revolučních dnů. Byla to symbolická naděje míru a svobody.

V dokumentech vysílaných Českým rozhlasem k výročí 70 let skončení války se pochod Lví silou z hlášení Svobodné Prahy na vlně 415 m záhadně ztratil. Proč? Vždyť sokolové nesli na svých bedrech podstatnou část odboje. Bez jejich pomoci by akce Anthropoid skončila nezdarem. Nemalý počet sokolů položil během okupace své životy za Československou republiku.