Tento článek vyšel v časopise VZLET č. 1/2023 a byl převzat z lednového čísla časopisu Zpravodaj. Tento časopis je v redakci Tomáše Mertla vydáván pod Svazem Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Odkaz zde: https://www.svaz-spolku.ch/zpravodaj.shtml. Autorkou článku je Anna Jagošová, šéfredaktorka časopisu Vzlet.
Když jsem nastupovala na doktorát na etnologii, myslela jsem, že se budu až na věky věků věnovat lidové kultuře naší republiky, chtěla jsem pokračovat v mapování slováckého verbuňku a přidat valašský odzemek. Zajímalo mě i zpracování těchto tanců folklorními soubory v zahraničí. Páni docentu na Ústavu etnologie mi ale nabídli, jestli bych se nechtěla věnovat o něco širšímu tématu, když už chci vyjet za folklorními soubory za hranice: krajanským menšinám v zahraničí. Vybrala jsem si jako cíl svého zájmu krajany ve státech, jejichž jazykem hovořím: USA a Čechy v Chicagu a k tomu Argentinu a Čechy v Buenos Aires a městě Presidencia Roque Sáenz Peña. Díky hledání krajanů v Argentině jsem se setkala s paní Hanou Hanušovou. Ta mi dala vědět o krajanské konferenci v Senátu v roce 2021 a následně mi také postoupila své místo. Už delší dobu uvažuju nad tím, jestli to byla náhoda, nebo ne, ale všechno to začalo tím, když jsem byla usazena vedle (pro mě tehdy ještě) nějaké Pavlíny Šenkýřové, krajanky žijící ve Švýcarsku…
O Švýcarsku jako cíli svého odborného a vlastně i turistického zájmu jsem nikdy nepřemýšlela – jsem v posledních letech zvyklá cestovat hlavně sama, a především kvůli jazykové bariéře jsem měla pocit, že si ve Švýcarsku neporadím. Německy jsem se učila na základní škole, a přestože dodnes výborně znám gramatiku i slovní zásobu odpovídající první až třetí lekci učebnice Sprechen Sie Deutsch 1, na samostatné cestování natož nezávaznou konverzaci s místními je to zcela nedostačující. Francouzštinu jsem se začala učit v září 2022, po tom co jsem přestupujíc na basilejském letišti nerozuměla dvojjazyčnému hlášení němčina/francouzština. S vidinou, že s druhým románským jazykem mi pomůže ten první, který jakž takž zvládám, jsem vybrala francouzštinu. Nejenom že se mi zatím úspěšně plete se španělštinou, ale v Curychu by mi francouzština stejně zřejmě moc nepomohla…
Bylo to taky zhruba v září, kdy jsme si o sobě s (teď už ne jen nějakou) Pavlínou Šenkýřovou zase daly vědět. A musím říct, že mě to moc potěšilo. Našly jsme čas na dvě setkání v Praze, vzájemně si pomohly s nějakými projekty, které by v budoucnu mohly udělat radost švýcarským Čechům a dovolím si tvrdit, že jsme se hlavně rády viděly. Pavlína mi už na jaře 2022 nabízela, jestli bychom chtěli i s cimbálovkou dorazit na jeden českých plesů ve Švýcarsku, což se bohužel kvůli termínové kolizi nepodařilo. O to víc mě potěšilo, že to konečně vyšlo o něco později a já mohla na Pavlínino pozvání vyrazit do Curychu na prosincové české trhy pořádané spolkem CzechIN. Vyrazila jsem v pátek 9. 12. z pražského letiště – se zpožděním: napadl první sníh a Praha byla zaskočena, ovšem předchozí stanoviště letadla, Berlín, ještě víc… Pak mě čekala cesta vlakem z Basileje do Curychu a musím říct, že mě to moc bavilo: nejen že to byla nová zkušenost a způsob zjistit, jak asi cestují místní, ale taky jsem si k mé velké radosti ověřila, že velká část obyvatel Švýcarska rozumí a mluví velmi dobře anglicky. Totéž v autobuse v Curychu. A to mě právě baví: poznat zemi nejen jako turista a odškrtat si 10 nejzajímavějších míst (i to je součástí každého výletu), ale být aspoň na chvilku aspoň trošku jako místní. To mi zprostředkovala především Pavlína – a já jí za to moc děkuju – a to tak, že jsem se na víkend stala rodinným „vetřelcem“ a zjistila, jak a co se učí děti ve švýcarských školách, jak fungují různé zákony a nařízení v rámci každodennosti (tolik nařízení ohledně času, kdy vyprat, jsem nečekala).
Nejdůležitějším cílem výletu byly ale české trhy v Curychu. V pátek jsem zjistila, jak funguje CzechIn a jak se takové trhy připravují. Seznámila jsem se s Míšou Retteghieri, druhou polovinou duše CzechINu. Etnologický výzkum zpovzdálí se tradičně samozřejmě nekonal, protože jsem byla hned zapojena do práce. Páteční večer/noc jsme pak strávily s Pavlou střídavým mícháním deseti litrů guláše, a hlavně vyprávěním. Jak to funguje ve Švýcarsku, jak to vnímají Češi… V sobotu od rána už nás čekaly trhy. Kolem desáté jsme s Pavlínou a její malou Dorkou dorazily do CzechInu: vyfasovala jsem pokračování nad gulášem a u půl kila cibule jsem se několikrát dojala nad krajanskou vzájemností a nad tím, jak je to krásné, když se ti Češi v zahraničí tak druží. Během celého dne u stánků jsem poznala spoustu zajímavých lidí, kteří jsou Češi, nebo se české kultuře ve Švýcarsku jakkoliv věnují. Velmi milé pro mě jako sokolku bylo setkání s br. starostou Chourem. Mimochodem následně mi Facebook připomněl, že jsme se samozřejmě potkali i na podzim v Praze v Tyršově domě při pietním aktu k Památnému dni sokolstva. Kolem osmé jsme začali „balit krám“ a čekalo nás uklízení. Sobotní noc se nesla ve znamení pečení perníčků na další den pro workshop u Basileje. Zcela nekolegiálně jsem v tom Páju nechala a odpadla. Takřka celou neděli jsme se bavily perníčky a ozdobičkami: nejdřív cesta do CzechInu, kde se do kufru pakovaly krabice ozdob a třpytek, potom přesun do Reihnfeldenu za Editou z Československého spolku Domov v Basileji. Jak jsem pochopila, oba spolky vzájemně spolupracují. Odpoledne jsme strávili společně s dalšími Čechy a jejich dětmi malováním perníčků a vánočních ozdob. Část odpoledne jsem vlastně poprvé využila ke krátkému toulání švýcarským městečkem. No a v pondělí kolem druhé ranní mě Pája statečně odvezla na letiště do Basileje, abych byla na osmou doma.
Dojmy, postřehy, zážitky v kostce: brala-li bych celý výlet jako výzkum, pak by se mi ověřila hypotéza, že česká krajanská komunita v každé zemi, kterou jsem zatím navštívila, funguje jako rodina. Osobní vklad: je krásné a pro mě zatím pořád fascinující, jak rychle taková krajanská rodina přijme nového člena – v tomto případě mě. Pak se mi ověřuje něco, co znám ze Sokola: snaha o společné ideální cesty napříč různými generacemi, napříč názory a zkušenostmi, což je mnohdy náročné. Z toho celého mi v případě Švýcarska vyvstává jedno pozitivum: snaha a chuť dělat něco pro udržení české kultury mezi krajany a povědomí o tom, odkud jsou. Ne všechny krajanské komunity, které jsem zatím viděla, mají takové možnosti (jak personální, tak především finanční), aby to fungovalo přesně tímhle způsobem – aby byl dostatek aktivních lidí i finančních prostředků pro zakládání nových spolků a aktivit vedle těch už existujících. A teď je ten správný čas: Páje a Míše přeju, aby se jim v jejich úsilí dařilo, aby se dařilo CzechINu a aby měl neustále dostatek příznivců ze strany pomocných rukou i návštěvníků různých akcí.
Doufám, že se za Čechy do Švýcarska ještě někdy podívám, protože na víkend vyplněný českými trhy budu moc ráda vzpomínat. A do té doby si snad vzpomenu na zbytky z další lekce němčiny, nebo se prokoušu přes první francouzské věty.
Celé číslo časopisu VZLET:
https://drive.google.com/file/d/12eibZ-ljnbdoRtfzQmBFv2zBcux-arh2/view
