Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (č. 1/2023), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D., historik, místostarosta Župy Jana Podlipného a člen Předsednictva ČOS.
V republikánském zřízení stále ještě nežijeme ani století. Ač předchůdkyně dnešní České republiky, Československá republika, vznikla v roce 1918, protektorát tuto kontinuitu dokonale zpřetrhal. První republika trvala 20 let, druhá republika šest měsíců, třetí republika necelé tři roky, „lidově demokratická“ republika 12 let, „socialistická“ republika 29 let, „první federativní“ republika jeden měsíc a „druhá federativní“ republika dva roky. Z hlediska délky trvání i míry svobody je tedy Česká republika suverénně nejúspěšnější ze všech vyjmenovaných předchůdkyň. Je státem demokratickým, stabilním, suverénním. Respektovaným. Jde téměř o zázrak. Uvědomme si, že žádná z generací narozená u nás ve 20. století neprožila svůj život v kontinuální svobodě. Je tomu dvacet let, co velký český historik Robert Kvaček konstatoval, že v této zemi se občas obtížně potlačuje pláč. Často nad touto jeho formulací přemýšlím. Víme, že dnešní suverenita stála potoky prolité krve i potoky slz. A víme také, že národní svoboda, v poslední instanci, záleží vždy na vůli položit za ni život.
Po ruské okupaci Krymu jsem v jednom rozhovoru řekl, že to, co přichází, může být ještě temnější než temnota Třetí říše. Netajím obavy. Ani protektorát totiž zřejmě neznamenal to nejhorší. Tedy alespoň dle svatováclavského vojska v Blaníku. Po všech dějinných zkušenostech – a v této perspektivě – je tedy třeba připravit se na taktiku preventivních úderů. Potenciálního nepřítele je nutno eliminovat ještě dříve, než vyroste a zesílí. A to i za cenu omylu. Londýn a Paříž tak dlouho blahosklonně přihlížely vzrůstající moci nacistického režimu, až se jim situace vymkla z rukou. Proti Třetí říši se nakonec musel spojit celý svět. A byly chvíle, kdy osud Evropy visel na vlákénku tenčím vlasu. Netleskali jsme českým tankům dobývajícím v německých barvách Ukrajinu v roce 1941. Kdo by se však nadál, že po pouhých 80-ti letech budeme hromadně aplaudovat německým tankům v ukrajinských barvách valících se opět na východ? Tento paradox svědčící o významné nestabilitě doposud „stabilní“ Evropy je až děsivý.
V našem prostředí existuje málo hesel, která jsou neměnná a trvalá. Jedno z nich nese prezidentská standarta. Budeme-li věřit jeho obsahu, měli bychom již konečně přestat v učebnicích lhát o sametové revoluci. Jde o contradictio in adjecto. Listopad a prosinec 1989 představovaly poklidné předání moci z jednoho prostého důvodu: Reprezentanti komunistického režimu měli jistotu, že jim nebude zkřiven vlas. Jinými slovy: Šlo o politický obchod, z něhož vyšli vítězně ti připravenější. Pokud se někdo domnívá, že připravenější byla ulice cinkající klíči, pak je nutno jej vyvést z omylu. Nevyrovnali jsme se s následky režimu nacistického a nevyrovnali jsme se ani s dědictvím tzv. Vítězného února. Pro budoucí generace je to mimořádně špatný signál. Před nebezpečím nedůslednosti varoval již Viktor Dyk, který ve své básni „Země mluví“ mj. uvedl: „Třeba mne opustíš, nezahynu. Ale víš, kolik sem přijde stínů? Kolikrát pěst bude potomek zatínat a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?“ Mrazivá předpověď. Je v ní všecko – Mnichov, protektorát i normalizace. Stínů, které přišly, jsme si užili vrchovatě – a straší dodnes. Hradby Evropské unie mají rozsáhlé trhliny a vlci vyjí stále hlasitěji. Žijeme v neklidné době. Žijeme uprostřed Evropy. Žijeme v zemi, která je jejím srdcem. Je proto třeba mít neustále na paměti, že všechny státy, které povstaly z habsburské monarchie, byly v horizontu jedné generace bez výjimky okupovány (či dokonce přivtěleny) Německem a následně Sovětským svazem. Poznáním, že zradu lze čekat výhradně od spojenců, nás nesmí determinovat v uzavírání spojenectví nových. Třeba i s včerejším nejhorším nepřítelem. Evropa se mění a dynamismus dějin, zdá se, zrychluje. Historik není věštcem, nevidí do budoucnosti; může však spolehlivě konstatovat, že všechny politické režimy, které se u nás doposud vystřídaly, zanikly. Pokud si nepřejeme zánik toho současného, tj. republiky nejdemokratičtější, nejvelkorysejší a nejméně spoutané – republiky, která poskytuje dříve netušenou míru svobody a samostatnosti, pak je třeba znát nebezpečí, která jí hrozí, vyhodnotit jejich míru – a eliminovat je v zárodku. Čekat, že se diktátor umoudří, anebo že hrozba pomine sama od sebe, by bylo bláhové. To už si Evropa jednou zažila – a výsledkem byly plynové komory, miliony mrtvých a vznik bipolárního světa. Ti, kteří přijdou po nás si rozhodně zaslouží něco lepšího.
Závěrem budu citoval z knihy Josefa Čapka „Psáno do mraků“. Čapek napsal: „Vlast je zranitelná. Ano, to je. Strašně to cítíme. Ale věčná, věčná!“ Buďme tedy připraveni na nejhorší a doufejme v nejlepší. Tímto heslem se do značné míry řídilo i sokolské hnutí – a to je i jedním z důvodů, proč ve XX. století mohlo třikrát vstát z mrtvých, podobně jako naše současná demokracie.