Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (3/2020), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Vladimír Šilhán.
Před 110 lety (+ několik měsíců), tedy 10. prosince 1909, vyšlo první číslo Věstníku Sokolské župy Středočeské. Úvodní slovo v něm napsal Augustin Očenášek, tehdejší župní náčelník. Župa od té doby prošla mnoha změnami, ať již z důvodu organizačních, ale i dějinných (2 světové války, totalitní režim, jehož programu ideje sokolské nejen že nevyhovovaly, ale přímo i bránily), kdy byl život sokolský pro vládnoucí mocipány nežádoucí, ba dokonce jejich moc ohrožující.
Jak důležitá byla a je i dnes existence časopisu pro navazující generace si uvědomuji právě teď, kdy mám cosi podstatného napsat o historii prvého období života tohoto časopisu – a mám před sebou pouze sborník prvých tří ročníků, kupodivu úplných, protože jsou svázané. Pak už jsem nalezl jen velmi chudé zlomky jistě jinak bohaté editační časopisecké činnosti z období 1. republiky. Soudě podle několika čísel Vzletů z období kolem 2. světové války (konkrétně čísla 8/1937, 8/1939, 6/1940, 7-8/1948 – vše v archivu Sokola Kr. Vinohrady). Podle čísel ročníků lze však soudit, že za 1. republiky i na začátku nacistické okupace, a konečně i v několika pro Sokol svobodných poválečných letech, byl tisk župního časopisu pravidelný. Skončil teprve hrubým zásahem do normální sokolské činnosti po vzniku totalitního režimu, jehož představitelé zneužili poválečného nadšení obyvatelstva pro prosazení ideového programu osvoboditelů z východu – tedy komunismu – a kteří cítili v Sokole pro svoji moc nebezpečí.
Ona ani historie života naší župy, která dnes nese název Jana Podlipného, není nijak jednoduchá. Vznikla mezi prvými na konci roku 1884, v době, kdy počet sokolských jednot v českých zemích rostl jako houby po dešti. A kdy moudří sokolové (v čele s Dr. Miroslavem Tyršem), kteří si důležitost širší spolupráce jednot uvědomovali hned od počátku, ale tehdejší c.k. úřady jim to svými zásahy neustále znemožňovali. Mnozí z nich proto začali tvořit první předpoklady pro jejich vznik, který se ale začal naplňovat až po jistém uvolnění mocenských c. k. struktur. Ten náš prvopočáteční předchůdce Sokolská župa Středočeská zahrnoval jednoty pražské a nejbližšího okolí Prahy. Brzo se však ukázalo, že počet jednot v tomto seskupení je tak velký, že ho nebylo lze zvládnout organizačně, a tak se začaly od něj odlučovat župy s regionálně si blízkými jednotami. Nejprve tak učinily jednoty na levém břehu Vltavy, kde vznikly župy Jungmannova a Podbělohorská. Následovala župa Barákova (1898) s jednotami na pravém břehu Vltavy a konečně v r. 1914 župa Pražská s některými jednotami pražskými, včetně historického Sokola pražského a několika pravobřežními jižně od Prahy. Ale to již bylo v období po vzniku župního Věstníku, zmiňovaném na začátku tohoto článku, ve kterém je br. Očenášek ve svém úvodníku ještě jmenuje jako příslušníky župy Středočeské… Vraťme se však k Věstníku.
Bratr Očenášek ve svém úvodním článku m.j. píše: „Na prvý pohled zdá se snad zbytečným, aby župa, mající sídlo své v bezprostředním sídle ústředního tisku, vydávala svůj list. Ústřední tisk, na který naléhají však stále více otázky velikého dosahu, všeho Sokolstva se dotýkající, nemůže se obírati tolik podrobnostmi jednot a žup, a přece nelze život těchto menších celků sokolského tělesa přezírati, ježto z jejich zdravosti vyrůstá síla a význam organisace celkové. Župa Středočeská se svými 5000 členy jest jedním z nejsilnějších článků a opor naší České Obce Sokolské, a záleží velice na tom, aby dle své slavné minulosti jí zůstala. Vždyť ona ve svých prvých letech založení (1884—1889) tvořila jakýsi přechodný útvar nynější Č. O. S., zabírajíc veliké území celého středu Čech, se sídlem v Praze, a tak dala dobrý základ věci sokolské, že dnes na jejím území vyvinulo se zdárně působících 5 žup, z nichž každá jest silnější než župa původní, a které soustřeďují v sobě celkem 140 jednot a 16.500 členů….Zdálo by se tedy zbytečným, posilovati něco, co jest již dosti silné, neboť náš župní Věstník nemá přece nic jiného za úkol, než posíliti život župy a jednot v ní. — Než tu máme příkaz Tyršův: „Věčný ruch, věčná nespokojenost“ — je-li co dobré, pátrati, zda by to mohlo býti lepší. — Zpátky jde ten, kdo se zastaví, svět letí nevšímavě vpřed kolem zpozdilce. — Tedy i naše župa nesmí opomenouti ničeho, co přispívá ku zvýšení stálého pokroku. Nelze si představiti pokrok v dnešní době bez tisku. Toť první a nejúčinnější jeho zbraň, a tisk — náš župní Věstník — má sloužiti k povznesení sokolské myšlénky v činu v oblasti naší ve všech jedničkách (zřejmě jednotách-pozn. autora článku), i těch nejmenších — aby žádná nezůstala nezasažena jejím dotekem. Jeť župního Věstníku jako pojítka v naší župě velmi potřeba…”
V další části svého článku br. Očenášek rozděluje jednoty župy podle jejich možností komunikace, informovanosti a vztahu k ústředí do 3 skupin: V prvé, z tohoto pohledu nejsilnější, byly jednoty pražské a blízkého okolí Prahy. Do druhé skupiny řadí jednoty Praze sice vzdálenější, ale se snadným spojením sociálně i politicky pod vlivem Prahy. Těm Praha odnímá všechen zdatnější mladý lid a jednoty zápasí těžce o existenci.Konečně třetí druh je druh jednot daleko v kraji dosti osamocených pro nepříležitostné spojení. K těmto autor článku poznamenává, že za účelem dosažení větší jednolitosti bude třeba, aby jednoty slabé a odloučené obrátily zraky své ku Praze, a opačně jednoty pražské, aby ohlédly se zpět do kraje a pokračuje:„V prvé řadě chceme tedy posíliti vědomí příslušnosti k celku… Svého záměru chceme docíliti tím, že budeme se obírati ve svých úvodních článcích zjevy pouze ze života naší župy vyvírajících. Řešení otázek, všeho Sokolstva se týkajících, ponecháme tisku ústřednímu, a budeme se jimi zabývati jen potud, pokud vliv jejich odráží se v naší župě.
V druhé řadě hlavně chceme věnovati pozornost administrativě, t.j. správě, přikládajíce jí životní důležitost. Nejkrásnější myšlénky, nejsmělejší záměry padají vniveč, nenajdou-li svědomité, trpělivé a praktické lidi, jež vykonají onu nezáživnou, často neviditelnou práci správní, připadající hlavně našim jednatelům, zapisovatelům, účetním, pokladníkům a všem těm činitelům, představujícím onen stroj či ústroj — spolek… Konečně pozornou péči chceme věnovati životu našich jednot, aby každý důležitý projev jejich činnosti byl zaznamenán a ostatním jednotám učiněn známým. Dobré věci tím dojdou napodobení, zlé uvarování, a rodinný duch v župě sdružených jednot dojde posílení.
Vysílajíce do oblasti naší první toto číslo Věstníku, prosíme, aby úměrně k oné dychtivosti, se kterou bylo očekáváno, byla mu věnována i trvalá pozornost a hmotná podpora.
Náš nový podnik župy mejž zdar! ” A. Očenášek.
Co k tomu dodat? Zda se záměr tehdejšího náčelníka naší župy podařilo následně dodržet, žel, nemůžeme doložit, protože se následné ročníky téměř nepodařilo dohledat. Zachovaly se jen první tři ročníky, které někdo ze župy nechal svázat.
Abych však nebyl příliš neskromný, je třeba ještě dodat, že mezi vzácnými nálezy v archivu Sokola Vinohrady jsem našel ještě jeden vzácný dokument, který mne na prvý pohled upoutal tím, že vazba byla naprosto totožná s oním svazkem prvních tří ročníků župního Věstníku. A jako v onom prvním pro mne byl opět nejcennější úvodník prvního čísla tohoto svazku, ve kterém jsem se dočetl stručně, co se v časopise událo během prvních let jeho života. A byla to léta bouřlivá, ve kterých proběhla i první světová válka, která i Sokol zasáhla velmi citelně. Nechme ale promluvit redaktora 1. čísla X. ročníku, tehdy již s názvem Vzlet z ledna roku 1923 Františka Liska. Ten v onom úvodníku m.j. píše:
„Zejména v 1. polovině své pouti neměl věstník nijak ustláno na růžích. Směšně nízké předplatné znemožňovalo jeho pravidelné vydávání, takže v r. 1912 odmlčel se na 6 měsíců, v r. 1913 pak na 4 měsíce. Po této 4měsiční přestávce pak – v únoru 1914 – vyšel v nové úpravě, přijav slibné jméno „Vzlet“, leč vypuknuvší světová válka podvázala jemu křídla a když tehdejší br. redaktor povolán na vojnu, věstník náš opět zmlkl, a to na celých 5 roků. V květnu r. 2019 vzchopil se „Vzlet“ k novému letu, musel však překonat ledy neporozumění a nedůvěry, které jednak nesoustavné jeho vycházení, jednak několikaleté odmlčení se nakupily v jednotách a jednotlivcích.“
Následují předsevzetí, které si redakční kruh do budoucna kladl. Ale i díky některým z těchto archiválií se obnovitelé župního zpravodaje po restauraci župy v devadesátých letech snažili a myslím, že dosud i snaží hlavní zásady a úkoly této publikace zachovat. Ale o tom jistě bude i další článek šéfredaktorky nynějšího Vzletu.