Deméter – Bohyně úrody má s Diem krásnou dceru Persefoné. Persefona se zalíbila Hádovi, Bohu podsvětí, ten ji unesl a chtěl si ji nechat u sebe navždy. A tak Deméter začala plakat, smutnila a s jejím zármutkem pošla všechna úroda, přišel hladomor a kruté časy. Pověst obsahuje vznik Sýčka jakožto posla špatných zpráv a lest ze strany Háda, kdy vtiskl zrnko granátového jablka Persefoně do úst, coby pokrm milenců, kdo totiž pozře jídlo v podsvětí už nikdy nesmí pryč. Zeus pro smutek Deméter vyjednal s Hádem, že se Persefona může na dvě třetiny roku vrátit z podsvětí, zbytek musí trávit po boku svého manžela. A tak každou zimu odchází Persefoné za Hádem a Deméter smutní, pláče a stýská si. Všechny úroda mizí a vrací se až na jaře, kdy se Deméter štěstím rozplývá, z její radosti úroda sílí a všeho je hojnost.

Podle této pověsti dostal náš škopek s ledem název Deméteřiny slzy. Jsou jen v zimě, ledové, nevlídné a Božské.

Proč to děláme? K tomu jsou máme dvě odpovědi, jednu logickou a jednu romantickou.

Logická odpověď je: Protože jsme sokolové. Význam hesla Tužme se, pochází v první řadě od otužilosti. Učíme se tím překročit komfortní zónu, startujeme svůj vnitřní krevní oběh a cvičíme tím cévní gymnastiku, posilujeme imunitu, napomáháme regeneraci po cvičení. Trávíme čas spolu. Po otužení si povídáme a pijeme čaj.

Romantická odpověď je trošku obšírnější. Až se naše duše rozloučí s tělem, budeme potřebovat mít alespoň jednoho člověka kterému na nás záleží. Ten nám dá snad penízek pro převozníka Charóna, který převáží duše přes řeku Styx. Řeka Styx je ledová jak nic na světě, její chlad řeže a pálí. Takže ten kdo na tomhle světě zůstane jako poslední ji bude muset přeplavat, od nikoho totiž penízek nedostane.

No a to je všechno. Na několika řádcích je ve vší stručnosti napsáno, proč v zimě není úroda, proč má smysl otužovat se a proč by měl člověk žít tak, aby neumíral sám.