Byla jsem zvyklá 2-3x týdně vést cvičební hodiny. Vždy jsem obdivovala na svých cvičenkách, že chodí cvičit opravdu pravidelně. Já sama za sebe musím přiznat, že kdybych nebyla cvičitelka a nevěděla, že na mě v tělocvičně čeká skupina žen, asi bych občas lenošila. Zvláště, když venku lilo jako z konve, nebo byla zrovna tramvajová výluka. K pravidelnosti cvičení mi pomáhala určitá povinnost.

Po zavření tělocvičen jsem se snažila cvičit doma, ale to mi nikdy na dlouho nevydrželo. V létě to bylo snadné – turistika, kolo, zahrada, plavání, pořád něco. Pak chvíli opět v cvičení v tělocvičně a od října již zase nic.

On line cvičení je prima, ale za sebe musím přiznat, že to není ono. Pravidelné cvičení mi doma zatím nejde.

A tak jsem začala pravidelně chodit. Každý den aspoň na chvíli. Obejít pár bloků domů, vyjít na kopeček, místo autobusu použít chůzi. A také jsem začala sledovat počet ušlých km. Pak jsem si dala cíl 3 km průměrně za den. To bylo v listopadu. V březnu se mi podařil průměr 4,67 km. V dubnu by to mohlo být 5 km/den.

Od 1. listopadu do 20. dubna jsem takto nachodila více jak 600 km. To je přece hezké číslo. Možná se vám to nezdá mnoho, ale já jsem spokojená. Jen já vím, kolik úsilí mě to stálo. Ale stojí to za to.

Dnes znám ve svém okolí délky různých tras, abych věděla, kde doplnit chybějící metry. Také vím, ve které zahrádce začíná rozkvétat jaro, kam jít za klidem, kam za potěšením se přírodou, kde nachodím potřebné km.

Nyní se pomalu chystám do Jizerských hor na chalupu, kde budu zdolávat kilometry hlavně na elektrokole. To se bude určitě líbit mým kloubům. Kolo je pro mě snazší. Tam mám v plánu pro začátek 15 km denně, tzn. za měsíc cca 500 km. A to v přírodě. Tak držte palce a hledejte svou cestu, pokud ji už dávno nemáte.