Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Jan B. Uhlíř.

V září roku 1941 byl z protektorátu odvolán říšský protektor Konstantin von Neurath, kterého jako „zastupující říšský protektor“ nahradil šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, třetí muž Třetí říše Reinhard Heydrich. Do Prahy přiletěl dne 27. září a ve stejný den nechal zatknout předsedu protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše. O den později vyhlásil civilní výjimečný stav, na jehož základě byli v jízdárně pražských ruzyňských kasáren kolem 21. hodiny zastřeleni čelní představitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa – její první vrchní velitel, gen. Josef Bílý a vojenský velitel Sokola v rámci jejího ústředního vedení, gen. Hugo Vojta.

Dne 3. října byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti gen. Eliáš. Heydrich se tedy do dějin protektorátu ihned zapsal jako likvidátor špiček domácího vojenského odboje. Eliáš i Vojta byli – shodou okolností – oba členy vinohradské sokolské jednoty. Málokdo, s výjimkou několika historiků dnes tuší, že poprava prvních generálů bývalé branné moci Republiky československé vzbudila v kruzích naší londýnské emigrace hněv, jehož výsledek představovala operace Anthropoid a úspěšná Heydrichova likvidace. Naplnilo se tak starozákonní heslo „oko za oko – zub za zub“.

Hugo Vojta (1885–1941) se narodil v Táboře. Absolvoval reálku v Českých Budějovicích a zapsal se na Českou vysokou školu technickou. Studium však neukončil, a proto byl vzápětí odveden. Vojenskou prezenční službu završil v roce 1907, poté, až do vypuknutí I. světové války, pracoval v úřednických funkcích. Mobilizován byl současně s vypuknutím válečného stavu. Po absolvování důstojnické školy působil jako velitel dělostřelecké baterie na italské frontě. Na počátku roku 1916 byl převelen na ruskou frontu a zde se v červnu téhož roku nechal zajmout. Již v srpnu se hlásil do československých legií, avšak v zajateckém táboře v Carycinu byl nucen strávit celý rok. Po nástupu k čs. vojsku byl ihned vyslán do důstojnického kurzu, po jehož absolvování nastoupil k dělostřelectvu. Od prosince 1917 do dubna 1920 působil v nejrůznějších velitelských funkcích, naposledy jako velitel 2. čs. těžkého samostatného dělostřeleckého divizionu. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti podplukovníka.

Až do zániku republiky sloužil Hugo Vojta v řadě velitelských i štábních funkcí v Čechách, na Moravě i na Slovensku a současně absolvoval řadu nezbytných vzdělávacích kurzů. Na generála byl povýšen již v roce 1923 a od roku 1930 působil nepřetržitě jako velitel dělostřelectva Zemského vojenského velitelství v Bratislavě. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska a okupaci českých zemí odejel do Prahy, kde se ihned zapojil do budování struktur Obrany národa. Vybudoval její zemské velitelství Čechy a stal se jeho prvním velitelem. Na podzim roku 1939 byl jmenován vojenským velitelem Sokola v rámci Ústředního vedení Obrany národa a v této funkci vykonal dodnes nedoceněnou práci v podobě úzkého napojení České obce sokolské, resp. Obce sokolské v odboji na strukturu Obrany národa. V prosinci 1939 sice unikl velké zatýkací vlně gestapa, která významně zasáhla právě Obranu národa, avšak ne nadlouho. Zatčen byl v únoru následujícího roku. Poslední měsíce života strávil za mřížemi pankrácké věznice, odkud byl pravidelně převážen k výslechům do řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Stejně jako většina jeho přátel z odboje, kteří prošli frontou, nepovažoval oběť vlastního života ve prospěch obnovení Československé republiky v předmnichovských hranicích, za nic mimořádného. Vojenskou přísahu naplnil do posledního písmene; padl jako voják na frontě s hrdým vědomím splněné povinnosti k národu i vlasti.

Vinohradský Sokol, věren tradici, na své hrdiny nezapomíná. Ve vstupní hale sokolovny jsou dnes generálové Hugo Vojta a Alois Eliáš důstojně připomenuti na pamětních deskách. Oba spoluzakládali Obranu národa; ke stejnému cíli ostatně vždy směřoval a směřuje i Sokol.