Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je filosofka Anna Hogenová

28. října 1918 byl založen stát československý, je to den státního svátku. Málokdo si dnes uvědomí, že nás svět vzal vážně především proto, že šedesát tisíc Čechoslováků, legionářů projíždělo skrz celou Sibiř až do Vladivostoku, odkud se pak vraceli domů, někteří přes jih, další pak přes sever.

Byli to neocenitelní jedinci. Kdyby Rakousko-Uhersko vyhrálo první světovou válku, byli by všichni přišli před vojenský soud a šibenice by je jistě neminula. Byli to vojáci, kteří osvědčili většinou nejen u Zborova, ale i v jiných bojích na Sibiři s rudými neocenitelnou odvahou a lidskou čistotou. Říkali si bratře a pokud byl volný čas, cvičili, jak byli zvyklí, z českého Sokola z nesčetných sokoloven na vsích v malých i velkých městech. Tehdy se ještě rozumělo slovu vlast.

Je mi smutno a trochu se stydím za ty dnešní jedince, kteří se snaží být „in“ a vůbec jim nevadí, že nikdo z nich neví, co to znamená! Viděli jsme fotografie, na kterých cvičí legionáři u jezera Baj kal na Sibiři a připomínají si tak pražský slet sokolů.

Masaryk nám říkával často: „Má-li se náš stát zachovat, musejí se ideje, jež byly při jeho zrodu 28. října 1918, znovu zrodit v našich duších.“ Nestačí jen připomínka několika slovy v úvodu večerních televizních zpráv. Znovu musíme prožít naprosto bytostně a opravdově hrdost těch, kteří přežili první válku a letitou cestu ve vlaku přes Sibiř za neustálých bojů.

V životě nejde jen o peníze, je tu něco důležitějšího! Duše člověka musí být kultivovaná, a to je možné jen s tělem současně. To byli naši sokolové, žili z této Ideje české státnosti a milovali ji. Dokázali to i v boji proti okupantům ve druhé světové válce. Nestydí se trochu ti, co hledají v životě jen užívání si a mají pocit, že na to mají nárok!? Už není možné poslouchat zprávy, protože tam se stále mluví jen o tom, o kolik peněz kvůli koronavirové krizi lidé přišli. Je to někdy až téměř nechutné. Kde jsou ideály?

Nezapomeňme, že za tento ideál zemřely tisíce a tisíce lidí! Byla jejich smrt zbytečná?

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Otakar Mach.

Prosek byla malá vesnice severovýchodně od Prahy, k níž byla připojena 1. ledna 1922. Jako v každé malé vesnici se společenský život projevoval jen návštěvou kostela a hostince, ve kterém se občané bavili hrou v karty. Za zábavou a jinými společenskými činnostmi chodili ponejvíce do Libně a do Vysočan. V Libni byla založena sokolská jednota v roce 1884, ve Vysočanech v roce 1889.

Prosecký občan František Pokorný, malíř pokojů, byl v těchto jednotách cvičitelem. Napadlo ho, že když se na Proseku založí sokolská jednota, oživne společenský život v obci, zvýší se kulturní úroveň obyvatel a zlepší se jejich zdravotní stav. Domluvili se s učitelem Jaroslavem Velinským a řezníkem Tomášem Jandovským, v té době starostou Proseka, na založení sokolské jednoty. Obcházeli prosecké spoluobčany a seznamovali je se svým úmyslem. Podařilo se jim přesvědčit 30 občanů, aby přišli na valnou hromadu.

Na první schůzi 17. listopadu 1901 připravili program první valné hromady. Ta se konala v hostinci pana Aloise Malého č.p. 2 dne 8. listopadu 1901 a na ní byla ustavena Tělocvičná jednota Sokol Prosek. Do nové jednoty se přihlásilo 46 členů. Na valné hromadě se také zúčastnilo dosti bratří z Libně a z Vysočan. Prvním starostou byl zvolen Tomáš Jandovský, řezník, místostarostou Josef Kánský, tovární mistr, jednatelem Jaroslav Velinský, učitel, pokladníkem Karel Srp, hostinský, Antonín Nejdl správcem domu, Jaroslav Miňovský správcem nářadí, František Pospíšil náčelníkem.

Za místnost ku cvičení zvolen velký sál hostince pana Malého a uzavřena s majitelem náležitá smlouva v příčině propůjčení, čištění, osvětlování a vytápění místnosti Alois Malý, pozdější starosta Proseka, byl od počátku členem Sokola, takže také bratr. První cvičení mužů bylo 2. ledna 1902 za účasti 13 cvičenců. Cvičení žáků a dorostenců bylo zahájeno v únoru 1902. Nářadí bylo zapůjčeno z Libně a z Vysočan. Byl uspořádán kurs a na něm prakticky probráno Tyršovo tělocvičné názvosloví k prostným a pořadovým. Kurs vedl náčelník bratr Pospíšil.

Počítalo se se stavbou sokolovny, proto byl otevřen stavební fond u Karlínské spořitelny. Byla založena knihovna, přístupná veřejnosti. Ta se časem rozrostla na několik set svazků. Pořádaly se výlety na památná místa a přednášky u významných dat a o velkých postavách našich dějin. V jednotě se pravidelně cvičilo. Členové se účastnili veřejných cvičení a závodů v jiných jednotách a na sletu v roce 1905. V roce 1907 byl založen ženský odbor, žen bylo 36. (Pro srovnání mužů bylo 80.). V roce 1908 se konaly první šibřinky, úspěch byl veliký. V témž roce bylo určeno (župou) uspořádat na Proseku okrskové cvičení. To proběhlo 21.června na velkém prostranství v cihelně č.p. 60. Bylo vyhodnoceno jako jedno z nejlepších v Župě Barákově. Jednota získala hojně nových členů a hmotný výtěžek umožnil jednotě rozmnožit cvičební nářadí. Dramatický odbor byl založen v roce 1911.

V mobilizaci roku 1914 narukovalo 20 bratří, do konce roku dalších 10. Mezi nimi byli všichni cvičitelé. Zbývající členové chodili cvičit do Vysočan.  Žactvo a dorost přestalo cvičit. Vůbec Dalších 6 mužů, mezi nimi náčelník Bloudek, odešlo do války v roce 1915. Necvičilo se, ani se nekonaly nějaké zábavy nebo jiné podniky. Další 3 bratři odešli na vojnu v roce 1916. Valná hromada se ten rok nekonala a ani v dalších letech. Rozpuštění ČOS působilo na jednotu drtivě. C. k. policie provedla tři prohlídky u zbylých členů výboru a v knihovně. Nic nenašli, bratři vše dobře ukryli.

Na Proseku nalezl převrat 28. října 1918 nadšený ohlas. Obec byla okrášlena prapory v národních barvách, kdekdo ozdobil svůj šat slovanskou trikolórou a na všech lidech byla vidět radost, že je konec válečných útrap a že nastanou lepší časy. Na výzvu ČOS se přihlásili členové jednoty do Národní stráže, dostali 12 pušek. Hlídali na dráze, na mostech a sklady potravin. Po vpádu Maďarů na Slovensko v roce 1919 byla na Slovensko vyslána Sokolská brigáda, v ní bylo pět proseckých sokolů. V první světové válce padlo 6 našich členů, 4 se vrátili jako ruští legionáři.

Pomalu se vše vracelo zaběhaných kolejí. Na první schůzi 1. listopadu 1918 bylo přítomno 10 členů výboru a 7 členů. Přicházeli další zájemci o cvičení, a tak koncem roku 1919 měla jednota 41 mužů, 8 žen, 14 dorostenců, 20 dorostenek, 28 žáků a 32 žákyň. Místní školní rada byla požádána, aby umožnila členům jednoty cvičit ve školní tělocvičně. Žádost byla kladně vyřízena, a tak se sokolské cvičení v dubnu 1919 přestěhovalo z hostince do nové školy. Bylo to jen k prospěchu v dalším životě jednoty. V jednotě se pravidelně cvičilo, pořádaly se dětské besídky, akademie a různé závody.  Společenská činnost se neomezila jen na šibřinky, konaly se výlety, přednášky, knihovna nabízela knihy všem občanům. Pěstovaly se styky se sousedními jednotami jak účastí na jejich sportovních podnicích, tak i na společenské činnosti. V roce 1926 bylo v Tělocvičné jednotě Sokol Prosek 124 mužů a 39 žen. Mezi nimi manželé Josef a Krista Kučerovi, můj strýček s tetičkou. Jednota se zúčastnila všech Všesokolských sletů, které byly od roku 1902 do roku 1926 pořádány. Nyní si dovolím obrátit se na čtenáře, zda by věděli, kterého roku, který slet byl, na kterém cvičišti slet probíhal a které sletové cvičiště bylo vybudováno za 8 měsíců, výkopové práce byly zahájeny v listopadu a v červenci příštího roku už probíhala na ploše sletová vystoupení.

Tady končí Památník Sokola proseckého, vydaný u příležitosti 25letého výročí trvání jednoty, ze kterého jsem čerpal informace k napsání tohoto článku. Byl jsem překvapen, jak bohatým sokolským životem procházeli naši rodiče, prarodiče, a další předkové. Na další pokračování chybí prameny. Někdo si naši kroniku vypůjčil, asi „v dobré víře“, že mu patří. Kdybyste se náhodou Kronice Sokola Prosek něco dozvěděli, prosíme o zprávu.

Děkuji a končím se sokolský pozdravem nazdar!

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (4/2021), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Jan B. Uhlíř.

V září roku 1941 byl z protektorátu odvolán říšský protektor Konstantin von Neurath, kterého jako „zastupující říšský protektor“ nahradil šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, třetí muž Třetí říše Reinhard Heydrich. Do Prahy přiletěl dne 27. září a ve stejný den nechal zatknout předsedu protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše. O den později vyhlásil civilní výjimečný stav, na jehož základě byli v jízdárně pražských ruzyňských kasáren kolem 21. hodiny zastřeleni čelní představitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa – její první vrchní velitel, gen. Josef Bílý a vojenský velitel Sokola v rámci jejího ústředního vedení, gen. Hugo Vojta.

Dne 3. října byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti gen. Eliáš. Heydrich se tedy do dějin protektorátu ihned zapsal jako likvidátor špiček domácího vojenského odboje. Eliáš i Vojta byli – shodou okolností – oba členy vinohradské sokolské jednoty. Málokdo, s výjimkou několika historiků dnes tuší, že poprava prvních generálů bývalé branné moci Republiky československé vzbudila v kruzích naší londýnské emigrace hněv, jehož výsledek představovala operace Anthropoid a úspěšná Heydrichova likvidace. Naplnilo se tak starozákonní heslo „oko za oko – zub za zub“.

Hugo Vojta (1885–1941) se narodil v Táboře. Absolvoval reálku v Českých Budějovicích a zapsal se na Českou vysokou školu technickou. Studium však neukončil, a proto byl vzápětí odveden. Vojenskou prezenční službu završil v roce 1907, poté, až do vypuknutí I. světové války, pracoval v úřednických funkcích. Mobilizován byl současně s vypuknutím válečného stavu. Po absolvování důstojnické školy působil jako velitel dělostřelecké baterie na italské frontě. Na počátku roku 1916 byl převelen na ruskou frontu a zde se v červnu téhož roku nechal zajmout. Již v srpnu se hlásil do československých legií, avšak v zajateckém táboře v Carycinu byl nucen strávit celý rok. Po nástupu k čs. vojsku byl ihned vyslán do důstojnického kurzu, po jehož absolvování nastoupil k dělostřelectvu. Od prosince 1917 do dubna 1920 působil v nejrůznějších velitelských funkcích, naposledy jako velitel 2. čs. těžkého samostatného dělostřeleckého divizionu. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 v hodnosti podplukovníka.

Až do zániku republiky sloužil Hugo Vojta v řadě velitelských i štábních funkcí v Čechách, na Moravě i na Slovensku a současně absolvoval řadu nezbytných vzdělávacích kurzů. Na generála byl povýšen již v roce 1923 a od roku 1930 působil nepřetržitě jako velitel dělostřelectva Zemského vojenského velitelství v Bratislavě. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska a okupaci českých zemí odejel do Prahy, kde se ihned zapojil do budování struktur Obrany národa. Vybudoval její zemské velitelství Čechy a stal se jeho prvním velitelem. Na podzim roku 1939 byl jmenován vojenským velitelem Sokola v rámci Ústředního vedení Obrany národa a v této funkci vykonal dodnes nedoceněnou práci v podobě úzkého napojení České obce sokolské, resp. Obce sokolské v odboji na strukturu Obrany národa. V prosinci 1939 sice unikl velké zatýkací vlně gestapa, která významně zasáhla právě Obranu národa, avšak ne nadlouho. Zatčen byl v únoru následujícího roku. Poslední měsíce života strávil za mřížemi pankrácké věznice, odkud byl pravidelně převážen k výslechům do řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Stejně jako většina jeho přátel z odboje, kteří prošli frontou, nepovažoval oběť vlastního života ve prospěch obnovení Československé republiky v předmnichovských hranicích, za nic mimořádného. Vojenskou přísahu naplnil do posledního písmene; padl jako voják na frontě s hrdým vědomím splněné povinnosti k národu i vlasti.

Vinohradský Sokol, věren tradici, na své hrdiny nezapomíná. Ve vstupní hale sokolovny jsou dnes generálové Hugo Vojta a Alois Eliáš důstojně připomenuti na pamětních deskách. Oba spoluzakládali Obranu národa; ke stejnému cíli ostatně vždy směřoval a směřuje i Sokol.

Článek vyšel v časopisu VZLET (1/2021).

Při vzpomínce na Augustina Očenáška nelze opomenout alespoň zmínkou jeho bratra, Ludvíka Očenáška (4. 8. 1872 – 10. 8. 1949). Podrobně se životem tohoto konstruktéra, vynálezce, vlastence a také Sokola zabýval kronikář obce Břasy, David A. Cajthaml. Z jeho článků budeme vycházet. Ludvík po vystudování průmyslové školy založil roku 1898 mechanickou dílnu. Zde zkonstruoval a postavil největší letadlo v Rakousku-Uhersku, které bylo ovšem během prvního letu zcela zničeno. Zachován byl pouze motor, který L. Očenášek věnoval letci Evženu Čihákovi, bratranci Jana Kašpara.

Během první světové války se Očenášek aktivně zapojil do odboje nejlépe, jak uměl – konstruováním nové a vylepšováním současné techniky. Zřídil několik sokolských lazaretů, kde provozoval rentgenovou laboratoř. V roce 1915 ve své nuselské dílně vedle množství motorů připravil také plány pro konstrukci raketového torpéda. Tyto plány předal tajně francouzské rozvědce. Po celou dobu války byl součástí odboje jako špion a odposlouchával telefonní hovory rakouské armády. Díky nim také v roce 1918 objevil tajnou telefonní linku, která spojovala Vídeň a Berlín. Informace předal odbojové organizaci Maffie. Za první republiky, v roce 1930, nad Nuselským údolím vypustil osm raket do výšky dvou kilometrů – jednalo se o jedny z prvních veřejných raketových pokusů.

Těsně před vypuknutím druhé světové války byl díky Ludvíku Očenáškovi ozvučen Strahovský stadion pro X. všesokolský slet. Druhou světovou válku prožil v anonymitě. Vyvinul vlastní protitankovou střelu, ale její plány zaslané londýnské exilové vládě se cestou ztratily. Byl jedním z aktivních účastníků pražského povstání v roce 1945. O dva roky později mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž vzor 1939. Zemřel o deset let později, v roce 1949.

Ludvík Očenášek má svou naučnou stezku v obci Dolní Bělá, jeho vynálezy jsou vystaveny v Národním technickém muzeu v Praze. Setkáte se s ním také, pokud zavítáte do Muzea letectví a kosmonautiky (National Air and Space Museum) ve Washingtonu D. C. nebo v Alagomordu v Novém Mexiku.

Článek byl publikován v časopisu VZLET (1/2021). Převzato z časopisu Vzlet č. 2 z roku 1941.

15. 1. 2021 uplynulo 150 let od narození významného činovníka naší župy, bratra Augustina Očenáška. Narodil se 15. ledna 1871 a zemřel 24. září 1942. Byl to český tělovýchovný pracovník, zakladatel sokolské rytmiky. Vycházel z Dalcrozova tělocvičného systému.

Na jaře roku 1890 vstoupil do Sokola v Záluží. Na podzim roku 1892 přestoupil ze Sokola Smíchov do Sokola Žižkov. Mezi léty 1896 až 1900 byl náčelníkem sokola Žižkov. V letech 1897–1900 byl náčelníkem v župě Středočeské II. okrsku (Žižkov, Záběhlice, Hostivař, Uhříněves, Nedvězí, Říčany, Mnichovice) a současně místonáčelníkem župy. Náčelníkem župy byl tehdy br. Rudolf Bílek. V letech 1910–1913 a 1919–1928 zastával funkci župního náčelníka.

Do prvého období spadá župní slet na Královských Vinohradech, župní závody 1911, VI. slet všesokolský 1912 se samostatným vystoupením župy o jedné z předsletových nedělí jako náhrady za zakázané cvičení žactva středoškolského. Muži tehdy vystoupili s kládami, ženy s kroužky a mimo to bylo přidáno první provedení sletové scény Marathón. Cvičením s kládami také zakončila župa s úspěchem VI. slet.

Do druhého období Očenáškova náčelnictví spadá župní slet 1924 na vrchu Žižkově na oslavu 500. výročí smrti Jana Žižky. Potom VII. a VIII. slet všesokolský se všestrannou podporou (zvláště žen) sletové scény „Kde domov můj“, zavedením štafetového běhu celým územím župy s vlajkou a vloženým silničního závodního běhu štafetového mužů i žen na 1800 m (desetičlenná okrsková družstva). V tomto období byly také realizovány zájezdy na Slovensko 1921 a 1928. Pro churavost a věk (57) odstoupil A. Očenášek na jaře 1928, aby mohl do čela župy vstoupit muž v plné síle, bývalý slavný mezinárodní závodník, br. Svatopluk Svoboda, dosavadní župní místonáčelník.

Oldřich Uhlyarik: Župní náčelník – Augustin Očenášek.

Vzpomíná-li naše župa význačnějším způsobem životního jubilea bratra Augustina Očenáška, vzpomíná svého nezapomenutelného župního náčelníka. Uveřejněný seznam prací obeznámí nás s rozsahem a hloubkou vykonané a dosud konané práce. To jest dar nám všem k dobru naší činnosti sloužící.

Činnost bratra Očenáška v župě zanechala světlou stopu. Vliv jeho činnosti na župu byl dvojí: vnější (vyplývající z rozsáhlé činnosti úřední a ve složce vyšší) a vnitřní (z činnosti župního náčelníka). Z činnosti bratra Očenáška čerpalo celé sokolstvo a naše župa dvojnásob. Velký počet činovníků i činovnic rostl pod jeho přímým vlivem. Stále se dosud setkáváme s jeho osobním vlivem v mnohých jednotách, jejichž činovníkům jest vzorem.

Bratr Očenášek se nenechal unášet dobou a jejími myšlenkovými proudy, byl za všech okolností svůj – předcházel dobu, a tak vytvářel hodnoty trvalé. Z tělocvičné tvorby pro různá vystoupení župy těžíme v tělocvičně ideově i po jejich skončení ještě dnes, zařaďujíce jednotlivosti do cviků závodních i do pravidelných cvičebních hodin. Župní školy řízené bratrem Očenáškem i v době, když již ze své vůle nebyl župním náčelníkem, měly největší úspěchy. Rozestavný běh kolem župy založený bratrem Očenáškem a k němu přidružený závod okrskových družstev mužů a žen o župní vlajku opakujeme každoročně na závodní dráze. Je povznášejícím podnikem stálého trvání. Proto župní náčelnictva předkládají návrh, aby tento závod nesl pro vždy jméno Očenáškovo.

Spolupráce s bratrem Očenáškem byla vždy radostná. Mnohé schůze župního náčelnictva byly nám školou a poučením. Osobní záležitosti dovedl řešiti jedinečným způsobem, mnohdy jedinou, přímo klasickou větou. Bratr Očenášek spolupracuje se župním náčelnictvem jako jeho čestný člen stále. Před rokem po přání župního náčelnictva vypracoval návrh na nový způsob zkoušení při zkouškách pomahatelských. Nebyl by to bratr Očenášek, aby nešel do hloubky a nepřinesl něco jímavého. Uskutečnění návrhu si ještě vyžádá určité doby. Na svou činnost v župě bratr Očenášek velmi rád vzpomíná a označuje ji za práci, kterou vykonával nejraději v prostředí bratrskou upřímností jemu nejbližším. Vzpomínáme všichni, jednoty, župy, a zvláště mnoho těch, kteří vešli v přímý styk se svým bývalým župním náčelníkem.

Řiďme se vzorem Sokola, pracujme tak obětavě, jak pracovati za své činnosti nám ukládal a bude ve všech našich jednotách dobře.

Blažena Křížová-Martínková: Bratr Očenášek a sokolské ženy

Svůj skrovný příspěvek k jubileu br. Aug. Očenáška píši s vědomím, že jiní, povolanější, řekli již bezmála vše, co má být Sokolstvu připamatováno o životě a působení Očenáškově. Ne však každý si náležitě ujasnil – nemaje namnoze ani možnosti přihlédnouti blíže k způsobu jeho součinnosti se ženami – jak mnoho znamenal bratr Očenášek pro zvýšení podílu žen na práci sokolské, jak mnoho jim poskytoval po dlouhou řadu let, a to nejen po stránce čistě tělocvičné, kde jeho přínos je nejpatrnější i pro pozorovatele vzdálenějšího. Vedle této jeho naukové činnosti je však třeba podčrtnout především takt, s nímž nechával své žákyně vedle sebe vyrůstat, jeho neskrývanou, byť tichou, radost z růstu vlastní setby, nezištnou lásku k ženskému snaženi na poli sokolském, ať v tom neb v onom pracovním oboru, jeho zanícení pro každou dobrou pracovnici. Co jsme se naučily pod jeho vedením zvlášť vděčně oceňovati, byl způsob jeho styku se ženami, který byl, je a bude vzorem styku muže Sokola s ženou Sokolicí. Tento vytrvalý učitel a nadšený spolupracovník stál vždycky tak vysoko nad lidskými slabostmi, že nebylo možno dávat jeho konání postranní, dvojí smysl. Pomáhal a rozdával nesobecky z hlubokého zdroje svého vědění se zřením k budoucnosti, nechci nikdy zůstat na výši sám: dobýval z nitra osobností druhých všechno, co by jinak nebylo vůbec objeveno, vykřesával a rozdmychával jiskry tušených jím schopností jiných jedinců a svým duchem posvěcoval, co vytěžil.

Žena byla pro Očenáška božskou tvárnou hmotou, ke které hleděl s obdivem a s neutuchajícím zápalem, kterou hnětl a bez ustání vylepšoval, ale již také chránil před každým znehodnocením. Spolupráce s Očenáškem povznášela, posilovala a vychovávala k víře, že práce pro ideu je nejenom potřebná, nýbrž také radostná.

V této víře vyrostla za Očenáška v župě Středočeské generace žen, která je mu trvale zavázána a vděčna. Pozdravujeme Vás, milý bratře Očenášku, v opravdové úctě.

Oldřich Uhlyarik byl náčelníkem Sokolské župy středočeské Jana Podlipného. V říjnu 1941 byl zatčen gestapem a odvezen do Terezína. Odtud byl v lednu 1942 odvezen do koncentračního tábora Osvětim. Roku 1945 opět vedl cvičení Sokola ve Vršovicích.

Blažena Křížová-Martínková byla župní náčelnicí (do r. 1940) a od roku 1934 členkou jednoty Královské Vinohrady. V roce 1936 pracovala náčelnictvu ČOS a v různých komisích (závodní, nářaďové, pro zkoušky zdatnosti, zkušební, branné, sletové, propagační a krojové). Roku 1945 se stala třetí místostarostkou vinohradské jednoty a o rok později třetí místostarostkou ČOS.

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (3/2020), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Otakar Mach.

Na jaře 1945 bylo cítit, že se blíží konec války. V Jilemnici bylo občas slyšet dunění děl přicházející přes Krkonoše ze Slezska. V té době byla Jilemnice hraničním městem mezi Protektorátem a územím, zabraným Velkoněmeckou říší. Těžké boje v posledních dubnových dnech a blízkost osvobození podnítily povstání v Přerově. Jiskra přeskakovala dále na západ, severovýchodní Čechy vzplanuly ve čtvrtek 3. května. Na ten den si dobře pamatuji. Na domech se objevily československé prapory, lidé měli připnuté trikolory, objevily se zbraně, pečlivě ukrývané po celou dobu okupace, všude nadšení. Z lesů přicházeli partyzáni, většinou uprchlí sovětští zajatci. Lidé se vypravili k hraniční závoře, kde také byla německá posádka. Padly první výstřely, obětmi byli dva jilemničtí občané. Nebezpečí hrozilo zejména z nemocnice, která byla obsazena Němci. Na radnici se ustanovil Národní výbor. Tam byli také naši občané – důstojníci v uniformách československé armády. Ti byli pověřeni vyjednáváním s velitelem německých ozbrojených sil v nemocnici.

Během těchto událostí, které byly plné nejistoty, přišla sobota 5. května. Byl chladný deštivý den, tak jako ty další revoluční dny. Doma se objevilo rádio. Vůbec jsem nevěděl, že ho máme. Byl to na tu dobu malý přijímač, který měl kromě středních vln speciální úpravu umožňující poslech vysílačů na krátkých vlnách. Rádio jsme měli celou válku nepřihlášené. Tatínek s maminkou poslouchali Londýn, když jsem spal, Kdyby nás někdo udal, skončili bychom všichni na popravišti. Po chvilce ladění se ozvala z rádia hudba, kterou jsem ještě neslyšel. Byl to sokolský pochod Lví silou vzletem sokolím. Sokolská hudba byla za okupace zakázaná. Když zazněly její tóny, byl to signál k revoluci. Jako znělka pražského povstání burcovala celý národ. Následovalo hlášení: „Tady Československý vysílač svobodná Praha na vlně 415 metrů. Voláme o pomoc !!!“ U rádia jsme s pohnutím sledovali vývoji situace v Praze. Dovídali jsme se o průběhu bojů na barikádách, o vraždění civilistů jednotkami SS, o Vlasovcích, kteří po boku Pražanů do bojů zasáhli. Nemohli jsme uvěřit, že Američané zůstali v Plzni, že nešli Praze na pomoc. A stále nás provázela píseň Lví silou vzletem sokolím, skutečná znělka Pražského povstání. Byla to posilující píseň, dávající naději, že zvítězíme. Vždy, když tento sokolský pochod slyším, připomene mi dny Květnového povstání roku 1945… Přišlo ráno 9. května. První slunečný den po pošmourném počasí revolučních dnů. Byla to symbolická naděje míru a svobody.

V dokumentech vysílaných Českým rozhlasem k výročí 70 let skončení války se pochod Lví silou z hlášení Svobodné Prahy na vlně 415 m záhadně ztratil. Proč? Vždyť sokolové nesli na svých bedrech podstatnou část odboje. Bez jejich pomoci by akce Anthropoid skončila nezdarem. Nemalý počet sokolů položil během okupace své životy za Československou republiku.

Tento článek byl uveřejněn v časopisu VZLET (3/2020), občasníku sokolské župy Jana Podlipného. Jeho autorem je Vladimír Šilhán.

Před 110 lety (+ několik měsíců), tedy 10. prosince 1909, vyšlo první číslo Věstníku Sokolské župy Středočeské. Úvodní slovo v něm napsal Augustin Očenášek, tehdejší župní náčelník. Župa od té doby prošla mnoha změnami, ať již z důvodu organizačních, ale i dějinných (2 světové války, totalitní režim, jehož programu ideje sokolské nejen že nevyhovovaly, ale přímo i bránily), kdy byl život sokolský pro vládnoucí mocipány nežádoucí, ba dokonce jejich moc ohrožující.

Jak důležitá byla a je i dnes existence časopisu pro navazující generace si uvědomuji právě teď, kdy mám cosi podstatného napsat o historii prvého období života tohoto časopisu – a mám před sebou pouze sborník prvých tří ročníků, kupodivu úplných, protože jsou svázané. Pak už jsem nalezl jen velmi chudé zlomky jistě jinak bohaté editační časopisecké činnosti z období 1. republiky. Soudě podle několika čísel Vzletů z období kolem 2. světové války (konkrétně čísla 8/1937, 8/1939, 6/1940, 7-8/1948 – vše v archivu Sokola Kr. Vinohrady). Podle čísel ročníků lze však soudit, že za 1. republiky i na začátku nacistické okupace, a konečně i v několika pro Sokol svobodných poválečných letech, byl tisk župního časopisu pravidelný. Skončil teprve hrubým zásahem do normální sokolské činnosti po vzniku totalitního režimu, jehož představitelé zneužili poválečného nadšení obyvatelstva pro prosazení ideového programu osvoboditelů z východu – tedy komunismu – a kteří cítili v Sokole pro svoji moc nebezpečí.

Ona ani historie života naší župy, která dnes nese název Jana Podlipného, není nijak jednoduchá. Vznikla mezi prvými na konci roku 1884, v době, kdy počet sokolských jednot v českých zemích rostl jako houby po dešti. A kdy moudří sokolové (v čele s Dr. Miroslavem Tyršem), kteří si důležitost širší spolupráce jednot uvědomovali hned od počátku, ale tehdejší c.k. úřady jim to svými zásahy neustále znemožňovali. Mnozí z nich proto začali tvořit první předpoklady pro jejich vznik, který se ale začal naplňovat až po jistém uvolnění mocenských c. k. struktur. Ten náš prvopočáteční předchůdce Sokolská župa Středočeská zahrnoval jednoty pražské a nejbližšího okolí Prahy. Brzo se však ukázalo, že počet jednot v tomto seskupení je tak velký, že ho nebylo lze zvládnout organizačně, a tak se začaly od něj odlučovat župy s regionálně si blízkými jednotami.  Nejprve tak učinily jednoty na levém břehu Vltavy, kde vznikly župy Jungmannova a Podbělohorská. Následovala župa Barákova (1898) s jednotami na pravém břehu Vltavy a konečně v r. 1914 župa Pražská s některými jednotami pražskými, včetně historického Sokola pražského a několika pravobřežními jižně od Prahy. Ale to již bylo v období po vzniku župního Věstníku, zmiňovaném na začátku tohoto článku, ve kterém je br. Očenášek ve svém úvodníku ještě jmenuje jako příslušníky župy Středočeské… Vraťme se však k Věstníku.

Bratr Očenášek ve svém úvodním článku m.j. píše: „Na prvý pohled zdá se snad zbytečným, aby župa, mající sídlo své v bezprostředním sídle ústředního tisku, vydávala svůj list. Ústřední tisk, na který naléhají však stále více otázky ve­likého dosahu, všeho Sokolstva se dotýkající, nemůže se obírati tolik podrobnostmi jednot a žup, a přece nelze život těchto menších celků sokolského tělesa přezírati, ježto z jejich zdra­vosti vyrůstá síla a význam organisace celkové. Župa Středo­česká se svými 5000 členy jest jedním z nejsilnějších článků a opor naší České Obce Sokolské, a záleží velice na tom, aby dle své slavné minulosti jí zůstala. Vždyť ona ve svých prvých letech založení (1884—1889) tvořila jakýsi přechodný útvar ny­nější Č. O. S., zabírajíc veliké území celého středu Čech, se sí­dlem v Praze, a tak dala dobrý základ věci sokolské, že dnes na jejím území vyvinulo se zdárně působících 5 žup, z nichž každá jest silnější než župa původní, a které soustřeďují v sobě celkem 140 jednot a 16.500 členů….Zdálo by se tedy zbytečným, posilovati něco, co jest již dosti silné, neboť náš župní Věstník nemá přece nic jiného za úkol, než posíliti život župy a jednot v ní. — Než tu máme příkaz Tyršův: „Věčný ruch, věčná nespokojenost“ — je-li co dobré, pátrati, zda by to mohlo býti lepší. — Zpátky jde ten, kdo se zastaví, svět letí nevšímavě vpřed kolem zpozdilce. — Tedy i naše župa nesmí opomenouti ničeho, co přispívá ku zvý­šení stálého pokroku. Nelze si představiti pokrok v dnešní době bez tisku. Toť první a nejúčinnější jeho zbraň, a tisk — náš župní Věstník — má sloužiti k povznesení sokolské myšlénky v činu v oblasti naší ve všech jedničkách (zřejmě jednotách-pozn. autora článku), i těch nejmenších — aby žádná nezůstala nezasažena jejím dotekem. Jeť župního Věstníku jako pojítka v naší župě velmi potřeba…”

V další části svého článku br. Očenášek rozděluje jednoty župy podle jejich možností komunikace, informovanosti a vztahu k ústředí do 3 skupin: V prvé, z tohoto pohledu nejsilnější, byly jednoty pražské a blízkého okolí Prahy. Do druhé skupiny řadí jednoty Praze sice vzdálenější, ale se snadným spojením sociálně i politicky pod vlivem Prahy. Těm Praha odnímá všechen zdatnější mladý lid a jednoty zápasí těžce o existenci.Konečně třetí druh je druh jednot daleko v kraji dosti osamocených pro nepříležitostné spojení. K těmto autor článku poznamenává, že za účelem dosažení větší jednolitosti bude třeba, aby jednoty slabé a odloučené obrátily zraky své ku Praze, a opačně jednoty pražské, aby ohlédly se zpět do kraje a pokračuje:„V prvé řadě chceme tedy posíliti vědomí příslušnosti k celku… Svého záměru chceme docíliti tím, že budeme se obírati ve svých úvodních článcích zjevy pouze ze života naší župy vyvírajících. Řešení otázek, všeho Sokolstva se týkajících, ponecháme tisku ústřed­nímu, a budeme se jimi zabývati jen potud, pokud vliv jejich odráží se v naší župě.

V druhé řadě hlavně chceme věnovati pozornost admini­strativě, t.j. správě, přikládajíce jí životní důležitost. Nejkrás­nější myšlénky, nejsmělejší záměry padají vniveč, nenajdou-li svědomité, trpělivé a praktické lidi, jež vykonají onu nezáživ­nou, často neviditelnou práci správní, připadající hlavně našim jednatelům, zapisovatelům, účetním, pokladníkům a všem těm činitelům, představujícím onen stroj či ústroj — spolek… Konečně pozornou péči chceme věnovati životu našich jed­not, aby každý důležitý projev jejich činnosti byl zaznamenán a ostatním jednotám učiněn známým. Dobré věci tím dojdou napodobení, zlé uvarování, a rodinný duch v župě sdružených jednot dojde posílení.

Vysílajíce do oblasti naší první toto číslo Věstníku, pro­síme, aby úměrně k oné dychtivosti, se kterou bylo očeká­váno, byla mu věnována i trvalá pozornost a hmotná podpora.

 Náš nový podnik župy mejž zdar! ”                                                                          A. Očenášek.

Co k tomu dodat? Zda se záměr tehdejšího náčelníka naší župy podařilo následně dodržet, žel, nemůžeme doložit, protože se následné ročníky téměř nepodařilo dohledat. Zachovaly se jen první tři ročníky, které někdo ze župy nechal svázat.

Abych však nebyl příliš neskromný, je třeba ještě dodat, že mezi vzácnými nálezy v archivu Sokola Vinohrady jsem našel ještě jeden vzácný dokument, který mne na prvý pohled upoutal tím, že vazba byla naprosto totožná s oním svazkem prvních tří ročníků župního Věstníku. A jako v onom prvním pro mne byl opět nejcennější úvodník prvního čísla tohoto svazku, ve kterém jsem se dočetl stručně, co se v časopise událo během prvních let jeho života. A byla to léta bouřlivá, ve kterých proběhla i první světová válka, která i Sokol zasáhla velmi citelně. Nechme ale promluvit redaktora 1. čísla X. ročníku, tehdy již s názvem Vzlet z ledna roku 1923 Františka Liska. Ten v onom úvodníku m.j. píše:

„Zejména v 1. polovině své pouti neměl věstník nijak ustláno na růžích.  Směšně nízké předplatné znemožňovalo jeho pravidelné vydávání, takže v r. 1912 odmlčel se na 6 měsíců, v r. 1913 pak na 4 měsíce. Po této 4měsiční přestávce pak – v únoru 1914 – vyšel v nové úpravě, přijav slibné jméno „Vzlet“, leč vypuknuvší světová válka podvázala jemu křídla a když tehdejší br. redaktor povolán na vojnu, věstník náš opět zmlkl, a to na celých 5 roků. V květnu r. 2019 vzchopil se „Vzlet“ k novému letu, musel však překonat ledy neporozumění a nedůvěry, které jednak nesoustavné jeho vycházení, jednak několikaleté odmlčení se nakupily v jednotách a jednotlivcích.“   

Následují předsevzetí, které si redakční kruh do budoucna kladl. Ale i díky některým z těchto archiválií se obnovitelé župního zpravodaje po restauraci župy v devadesátých letech snažili a myslím, že dosud i snaží hlavní zásady a úkoly této publikace zachovat. Ale o tom jistě bude i další článek šéfredaktorky nynějšího Vzletu.